Tchajwanský expert varuje, že podpis navrhované obchodní dohody mezi Tchajwanem a Čínou bude negativně ovlivňovat Tchajwanské podniky investující v Jihovýchodní Asii, zejména ve Vietnamu. Jedná se o rámcovou dohodu o hospodářské spolupráci (ECFA) s Čínou, která stanoví zásady pro další liberalizaci obchodu mezi oběma zeměmi v budoucnosti. Tato dohoda by měla být uskutečněna nejpozději do konce roku 2010.
Chen Ming-chang, děkan Management Institute v Taipei, řekl v telefonickém rozhovoru Ústřední zpravodajské agentuře, že po uzavření dohody by se měly na Tchajwanský trh dostat některé čínské výrobky jimž byl předtím zakázán vstup. Dále podotkl také, že se tím také zvýší konkurenceschopnost čínských výrobků celkově.
„Sazba za čínské zboží bude klesat, toto zboží bude velmi atraktivní pro řadu tchajwanských obchodníků“ řekl s odkazem na výrobky v běžných průmyslových odvětvích jako jsou boty, deštníky, ručníky a oblečení. „Čínské výrobky by pak pronikly i na Vietnamský trh, kde prozatím převládají výrobky tchajwanské, a to by právě přineslo citelnou ránu pro tchajwanské společnosti“ dále uvedl.
S tímto varováním přišlo také mnoho tchajwanských obchodníků dříve působících v Číně, ale po zavedení reformy čínského pracovního práva na začátku letošního roku raději přesídlili do Vietnamu a ostatních zemí Jihovýchodní Asie.
„Příliv tchajwanských investic ve Vietnamu nicméně přinesl zvýšení poptávky po pracovní síle tak, že dokonce převyšovala nabídku, což přimělo tamní pracovníky požádat o vyšší mzdy.“ Tvrdí Chen, který zde v 90. letech pracoval jako hospodářský úředník Rady pro záležitosti pevninské Číny.
Rostoucí počet stávek a nedostatečná infrastruktura v zemích Jihovýchodní Asie mohou některé společnosti odradit od dalšího investování zde. Tchajwan byl největším zahraničním investorem ve Vietnamu. Mezi léty 1988 až 2009 zde investovaly více než 21 miliard $. [1]
Citace:
[1] Taiwan-China pact to hit Taiwan investors in Southeast Asia [online] [cit. 2009-12-19] http://www.etaiwannews.com/etn/news_content.php?id=1137049&lang=eng_news&cate_img=83.jpg&cate_rss=news_Politics_TAIWAN
Zdroje:
Taiwan News. [online]. [cit. 2009-12-26]. http://www.taiwannews.com.tw/etn/index_en.php.
Ihavenet/Taiwan. [online]. [cit. 2009-12-26]. http://www.ihavenet.com/taiwan.html
sobota 26. prosince 2009
sobota 19. prosince 2009
Jedna země, dva systémy
Princip „jedna země, dva systémy“ je myšlenka, kterou původně navrhoval Deng Xiaoping, vůdce Čínské lidové republiky, který byl pro sjednocení Číny již od 80. let. Navrhl, že bude existovat pouze jedna Čína, ale oblasti, jako Hong Kong, Macao, Tchajwan, mohou mít své vlastní kapitalistické, ekonomické a politické záměry, zatímco zbytek Číny bude užívat „socialistický“ systém. Dle návrhu může mít Tchajwan svůj vlastní politický systém, své vlastní právo, politiku, hospodářství a finance, včetně obchodních a kulturních dohod a spoluprací se zahraničními zeměmi, a bude také moci využít „určitých práv“ v zahraničí.
Peking pokládá území Tchaj-wanu za součást území Čínské Lidové Republiky s odvoláním na znění mezinárodních smluv potvrzujících nástupnictví čínské vlády po roce 1945 (po navrácení území anektovaných Japonskem). Jeho argumentace je směsicí politických a právních argumentů, jejichž rozbor naznačuje řadu rozporů a nejasností. Tchaj-wan (Čínská republika na Tchaj-wanu) totiž teoreticky i prakticky splňuje řadu kritérií pro potvrzení existence nezávislého státu (stálé obyvatelstvo, teritoriální kontrola, efektivní výkon vlády několik desetiletí). Schopnost vykonávat mezinárodní vztahy Tchaj-wanu je omezená (není členem významných mezinárodních organizací jako např. OSN, uznává jej jen necelých třicet malých zemí většinou z třetího světa), avšak tato omezenost je přímým důsledkem čínského diplomatického tlaku.
Překážkou pro uznání nezávislosti Tchaj-wanu je fakt, že tak sám neučinil. Takovéto rozhodnutí nemá podporu USA, a Čínská Lidová Republika je připravena v takovém případě použít násilí.
Tchaj-wan sjednocení s pevninskou Čínou na principu „jedna Čína“ a „jedna země – dva systémy“ (s nabídkou rozsáhlé autonomie, jakou například disponuje Hongkong) neakceptuje. Režim vládnoucí na Tchaj-wanu od roku 1945 sice také usiloval o sjednocení na principu „jedné Číny“, avšak za předpokladu, že sám provede invazi do Číny. Tento plán se ukázal nerealizovatelný.
Tchaj-wan se evolucí vyvinul v demokratickou zemi s pluralitním politickým systémem. V současné době již neexistuje relevantní politická síla, která by souhlasila se sjednocením s Čínskou Lidovou Republikou na principu „jedna Čína“ a „jedna země - dva systémy“. Tato idea nemá podporu veřejnosti, podle průzkumů veřejného mínění 80% obyvatelstva upřednostňuje status quo s tím, že rozhodnutí lze učinit v budoucnosti, podle toho, jak se situace v Čínské Lidové Republice bude vyvíjet.
V rámci vnitropolitického vývoje na Tchaj-wanu sílí s nástupem bývalé opozice k moci separatistický proud. Oficiální deklaraci nezávislosti se tato politická elita vyhýbá. Politický vývoj na Tchaj-wanu spěje k další divergenci, obyvatelstvo Tchaj-wanu se bojí autoritativního systému v Čínské Lidové Republiky, sílí místní specifický druh nacionalismu v opozici k obecně čínskému patriotismu.Rozvoj ekonomických kontaktů mezi Tchaj-wanem a Čínskou Lidovou Republikou je ovšem spontánní a vede k samovolné integraci těchto dvou entit. Úroveň kontaktů v kultuře, akademické sféře, sportu, osobních vztazích atd. je také argumentem ve prospěch sjednocení.
Hlavní překážkou sjednocení jsou politické důvody. Tchaj-wan je připraven čelit případné vojenské invazi (či spíše blokádě), garantem jeho bezpečnosti jsou Spojené státy. Oblast Tchajwanského průlivu je jedním ze slabých míst asijského bezpečnostního systému.
V 50. letech minulého století čínská vláda chtěla vyřešit tchajwanskou otázku mírovou cestou. 1. ledna 1979 stálý výbor Všečínského shromáždění lidových zástupců zveřejnil Knihu pro Tchajwančany, v níž vyzvalo obě strany k ukončení rozporů a k jednání. [1]
30. září 1981 přeseda VSLZ Ye Jianying znovou zdůraznil princip vyřešení tchajwanské otázky. Řekl, že po sjednocení země by se měl Tchaj-wan stát zvláštním administrativním regionem Číny s vysokým stupněm autonomie.
12. října 1992 čínský předseda Ťiang Ce-min řekl, že Čína rozhodně podporuje princip „jedna země, dva systémy“ a aktivně stimuluje sjednocení země.
Princip čínské vlády „jedna země, dva systémy“ pro řešení tchajwanské otázky obsahuje následující čtyři body:
1. Na světě je pouze jedná Čína, Tchajwan je neoddělitelné součástí Číny a Peking je hlavním městem Číny. Jde o základní kámen řešení tchajwanské otázky.
2. Na čínské pevnině se bude uplatňovat socialistický systém a na Tchajwanu zůstane kapitalistický systém. Oba systémy budou dlouhodobě existovat vedle sebe a společně se rozvíjet.
3. Tchajwan se stane zvláštním administrativním regionem Číny a od ostatních oblastí se bude odlišovat vysokým stupněm autonomie.
4. Vycházejíc ze současné situace, do sjednocení země bude čínská vláda podporovat ekonomickou spolupráci a další kontakty na základě vzájemného respektování a zájmu. Čína podporuje poštovné, obchodní a dopravní spojení mezi oběma stranami, aby vytvořila podmínky pro mírová sjednocení celé země.[2]
Dne 30. ledna 1995 čínský předseda Ťiang Ce-min předložil osmibodový návrh stimulování mírového sjednocení Číny:
1. Podporovat princip jedné Číny.
2. Nestavět se proti rozvoji kulturních a ekonomických vztahů Tchajwanu se zahraničím. Stavět se proti „rozšiřování mezinárodního životního prostoru“ Tchajwanu.
3. Uskutečnit mírová jednání o sjednocení země mezi pevninskou Čínou a Tchaj-wanem.
4. Snažit se realizovat mírové sjednocení, vyhnout se boji mezi Číňany.
5. Všestranně rozvíjet ekonomickou a obchodní spolupráci mezi oběma stranami Tchajwanského průlivu.
6. Lidé na obou stranách budou rozvíjet vynikající Čínské kulturní tradice.
7. Plně respektovat životní styl Tchajwančanů a chránit jejich legitimní práva.
8. Vítat tchajwanské představitele k návštěvě čínské pevniny s vhodným postavením a naopak také přijmout pozvání k návštěvě Tchajwanu. Mohlo by dojít k jednáním o státních záležitostech nebo k výměně názorů na další otázky. [3]
I přesto že v posledních letech došlo k jakémusi zlepšení ve vztazích mezi oběma zeměmi, a to především díky obchodní politice, nemyslím si, že by to do budoucna dávalo nějakou velkou naději na celkové urovnání. Čína totiž nikdy nepřipustí odtržení Tchajwanu jako samostatného státu (který má mimochodem i jiný politický režim, který mu právě Čína povolila) a na druhou stranu Tchajwan se nikdy definitivně nestane „součástí Číny“ a nepřistoupí na její politický režim, vždyť je i hospodářsky na tom mnohem lépe než Čína. Z tohoto důvody by měl akceptovat systém „jednoho státu, dvou systémů“, neboť alespoň ten mu zaručuje jakousi částečnou míru autonomie.
Citace:
[1] One country, two systems [online] [cit. 2009-12-19] www.china.org.cn
[2] Jedna země, dva systémy [online] [cit. 2009-12-19] www.mzv.cz/hongkong/cz/hongkong/politicke_usporadani/index.html
[3] Jedna země – dva systémy [online] [cit. 2009-12-19] glosy.info/rejstrik/jedna-zeme-dva-systemy/
Zdroje:
China News. [online]. [cit. 2009-12-19]. www.china.org.cn.
Generální konzulát České republiky v Hongkongu. [online]. [cit. 2009-12-19]. www.mzv.cz/hongkong/cz/hongkong/politicke_usporadani/index.html.
Tchaj-wan versus Čína. Mírové znovusjednocení?. [online]. [cit. 2009-12-19]. http://glosy.info/rejstrik/jedna-zeme-dva-systemy/.
One country, two systems. [online]. [cit. 2009-12-19]. www.info.gov.hk/info/sar5/e12.htm.
One country, two systems. [online]. [cit. 2009-12-19]. english.peopledaily.com.cn/dengxp/vol3/text/c1210.html.
Embassy of the PRC on Australia. [online]. [cit. 2009-12-19]. http://au.china-embassy.org/eng/.
Peking pokládá území Tchaj-wanu za součást území Čínské Lidové Republiky s odvoláním na znění mezinárodních smluv potvrzujících nástupnictví čínské vlády po roce 1945 (po navrácení území anektovaných Japonskem). Jeho argumentace je směsicí politických a právních argumentů, jejichž rozbor naznačuje řadu rozporů a nejasností. Tchaj-wan (Čínská republika na Tchaj-wanu) totiž teoreticky i prakticky splňuje řadu kritérií pro potvrzení existence nezávislého státu (stálé obyvatelstvo, teritoriální kontrola, efektivní výkon vlády několik desetiletí). Schopnost vykonávat mezinárodní vztahy Tchaj-wanu je omezená (není členem významných mezinárodních organizací jako např. OSN, uznává jej jen necelých třicet malých zemí většinou z třetího světa), avšak tato omezenost je přímým důsledkem čínského diplomatického tlaku.
Překážkou pro uznání nezávislosti Tchaj-wanu je fakt, že tak sám neučinil. Takovéto rozhodnutí nemá podporu USA, a Čínská Lidová Republika je připravena v takovém případě použít násilí.
Tchaj-wan sjednocení s pevninskou Čínou na principu „jedna Čína“ a „jedna země – dva systémy“ (s nabídkou rozsáhlé autonomie, jakou například disponuje Hongkong) neakceptuje. Režim vládnoucí na Tchaj-wanu od roku 1945 sice také usiloval o sjednocení na principu „jedné Číny“, avšak za předpokladu, že sám provede invazi do Číny. Tento plán se ukázal nerealizovatelný.
Tchaj-wan se evolucí vyvinul v demokratickou zemi s pluralitním politickým systémem. V současné době již neexistuje relevantní politická síla, která by souhlasila se sjednocením s Čínskou Lidovou Republikou na principu „jedna Čína“ a „jedna země - dva systémy“. Tato idea nemá podporu veřejnosti, podle průzkumů veřejného mínění 80% obyvatelstva upřednostňuje status quo s tím, že rozhodnutí lze učinit v budoucnosti, podle toho, jak se situace v Čínské Lidové Republice bude vyvíjet.
V rámci vnitropolitického vývoje na Tchaj-wanu sílí s nástupem bývalé opozice k moci separatistický proud. Oficiální deklaraci nezávislosti se tato politická elita vyhýbá. Politický vývoj na Tchaj-wanu spěje k další divergenci, obyvatelstvo Tchaj-wanu se bojí autoritativního systému v Čínské Lidové Republiky, sílí místní specifický druh nacionalismu v opozici k obecně čínskému patriotismu.Rozvoj ekonomických kontaktů mezi Tchaj-wanem a Čínskou Lidovou Republikou je ovšem spontánní a vede k samovolné integraci těchto dvou entit. Úroveň kontaktů v kultuře, akademické sféře, sportu, osobních vztazích atd. je také argumentem ve prospěch sjednocení.
Hlavní překážkou sjednocení jsou politické důvody. Tchaj-wan je připraven čelit případné vojenské invazi (či spíše blokádě), garantem jeho bezpečnosti jsou Spojené státy. Oblast Tchajwanského průlivu je jedním ze slabých míst asijského bezpečnostního systému.
V 50. letech minulého století čínská vláda chtěla vyřešit tchajwanskou otázku mírovou cestou. 1. ledna 1979 stálý výbor Všečínského shromáždění lidových zástupců zveřejnil Knihu pro Tchajwančany, v níž vyzvalo obě strany k ukončení rozporů a k jednání. [1]
30. září 1981 přeseda VSLZ Ye Jianying znovou zdůraznil princip vyřešení tchajwanské otázky. Řekl, že po sjednocení země by se měl Tchaj-wan stát zvláštním administrativním regionem Číny s vysokým stupněm autonomie.
12. října 1992 čínský předseda Ťiang Ce-min řekl, že Čína rozhodně podporuje princip „jedna země, dva systémy“ a aktivně stimuluje sjednocení země.
Princip čínské vlády „jedna země, dva systémy“ pro řešení tchajwanské otázky obsahuje následující čtyři body:
1. Na světě je pouze jedná Čína, Tchajwan je neoddělitelné součástí Číny a Peking je hlavním městem Číny. Jde o základní kámen řešení tchajwanské otázky.
2. Na čínské pevnině se bude uplatňovat socialistický systém a na Tchajwanu zůstane kapitalistický systém. Oba systémy budou dlouhodobě existovat vedle sebe a společně se rozvíjet.
3. Tchajwan se stane zvláštním administrativním regionem Číny a od ostatních oblastí se bude odlišovat vysokým stupněm autonomie.
4. Vycházejíc ze současné situace, do sjednocení země bude čínská vláda podporovat ekonomickou spolupráci a další kontakty na základě vzájemného respektování a zájmu. Čína podporuje poštovné, obchodní a dopravní spojení mezi oběma stranami, aby vytvořila podmínky pro mírová sjednocení celé země.[2]
Dne 30. ledna 1995 čínský předseda Ťiang Ce-min předložil osmibodový návrh stimulování mírového sjednocení Číny:
1. Podporovat princip jedné Číny.
2. Nestavět se proti rozvoji kulturních a ekonomických vztahů Tchajwanu se zahraničím. Stavět se proti „rozšiřování mezinárodního životního prostoru“ Tchajwanu.
3. Uskutečnit mírová jednání o sjednocení země mezi pevninskou Čínou a Tchaj-wanem.
4. Snažit se realizovat mírové sjednocení, vyhnout se boji mezi Číňany.
5. Všestranně rozvíjet ekonomickou a obchodní spolupráci mezi oběma stranami Tchajwanského průlivu.
6. Lidé na obou stranách budou rozvíjet vynikající Čínské kulturní tradice.
7. Plně respektovat životní styl Tchajwančanů a chránit jejich legitimní práva.
8. Vítat tchajwanské představitele k návštěvě čínské pevniny s vhodným postavením a naopak také přijmout pozvání k návštěvě Tchajwanu. Mohlo by dojít k jednáním o státních záležitostech nebo k výměně názorů na další otázky. [3]
I přesto že v posledních letech došlo k jakémusi zlepšení ve vztazích mezi oběma zeměmi, a to především díky obchodní politice, nemyslím si, že by to do budoucna dávalo nějakou velkou naději na celkové urovnání. Čína totiž nikdy nepřipustí odtržení Tchajwanu jako samostatného státu (který má mimochodem i jiný politický režim, který mu právě Čína povolila) a na druhou stranu Tchajwan se nikdy definitivně nestane „součástí Číny“ a nepřistoupí na její politický režim, vždyť je i hospodářsky na tom mnohem lépe než Čína. Z tohoto důvody by měl akceptovat systém „jednoho státu, dvou systémů“, neboť alespoň ten mu zaručuje jakousi částečnou míru autonomie.
Citace:
[1] One country, two systems [online] [cit. 2009-12-19] www.china.org.cn
[2] Jedna země, dva systémy [online] [cit. 2009-12-19] www.mzv.cz/hongkong/cz/hongkong/politicke_usporadani/index.html
[3] Jedna země – dva systémy [online] [cit. 2009-12-19] glosy.info/rejstrik/jedna-zeme-dva-systemy/
Zdroje:
China News. [online]. [cit. 2009-12-19]. www.china.org.cn.
Generální konzulát České republiky v Hongkongu. [online]. [cit. 2009-12-19]. www.mzv.cz/hongkong/cz/hongkong/politicke_usporadani/index.html.
Tchaj-wan versus Čína. Mírové znovusjednocení?. [online]. [cit. 2009-12-19]. http://glosy.info/rejstrik/jedna-zeme-dva-systemy/.
One country, two systems. [online]. [cit. 2009-12-19]. www.info.gov.hk/info/sar5/e12.htm.
One country, two systems. [online]. [cit. 2009-12-19]. english.peopledaily.com.cn/dengxp/vol3/text/c1210.html.
Embassy of the PRC on Australia. [online]. [cit. 2009-12-19]. http://au.china-embassy.org/eng/.
sobota 28. listopadu 2009
Vyhlídky a doporučení do budoucna
V současné situaci bude jistě zajímavé podívat se na budoucí vývoj vztahů mezi Taiwanskou vládou a čínskou Lidovou republikou. Dle Dafydda Fella, odborného asistenta na katedře politických a mezinárodních studií při University of London, by se měl prezident Čínské republiky na Taiwanu Ma Ying-jeou pokusit o rozpoutání skutečné otevřené a veřejné diskuze, místo pokračujících jednání za zavřenými dveřmi. [1] Jedním hlasem se pak k němu připojují i další odborníci z celé Evropy a apelují na potřebu rozšíření vztahů mezi Taipeiem a Pekingem do co možná nejširších politických oblastí. Zároveň však dodávají, že ona nezbytná liberalizace vzájemných vztahů by měla mít rozumné tempo. Prezident Čínské republiky provedl za celé své funkční období již řadu reforem, avšak řada z nich je podle odborníků málo razantních. To se týká i přímých letů z ostrova do Pekingu, které v podobě turistů jistě prospívají ekonomikám obou vlád. Jako příklad můžeme uvést dohodu o hospodářské spolupráci (ECFA), kterou mají v brzké době obě vlády podepsat a o které jsme se již na našem blogu zmiňovali. To je typický příklad sice sympatického jednání, avšak za zavřenými dveřmi.
Důležitou roli by mohla hrát i stále sílící ekonomická závislost Taiwanu na pevninské Číně, jak známo ekonomika jde s politikou ruku v ruce a tato závislost by v budoucnu mohla přerůst v politickou. I všechny dohody a kroky, které byly do této chvíle učiněny, měli sice ekonomický charakter, ale každému rozumnému člověku musí být jasné, že zde hraje nemalou roli i politický podtext. Čínská lidová republika se vůbec v posledních letech pokouší o plíživé připojení Taiwanu zpět do formálního područí. Jako typický příklad takovéto plíživé snahy můžeme uvést nedávný dar ČLR v podobě dvou pand. ČLR tyto pandy nabízela již v roce 2005, avšak tehdy ještě vláda Čínské republiky odmítla. Již v samotném činu můžeme vidět politický podtext, Čína totiž pandy jen tak běžně nerozdává. Od poloviny 80. let jsou pandy pouze půjčovány na dobu 10 let za podmínky, že přijímající zoo platí roční pronájem cca 1 milion dolarů a jakékoli narozené mládě je majetkem ČLR.[2] Vše pak dokresluje pojmenování obou pand. Jedna se jmenuje Tuan-tuan a druhá Juan-juan, jednoduchou kombinací těchto jmen si pak může každý člověk domyslet sousloví Tuan-juan, což znamená „sjednocení“.
Ma Ying-jeou má sice mnoho důvodů k tomu, aby pokračoval ve své politice sbližování se s Čínou, ale v tuto chvíli hraje velmi důležitou roli i komunikace s vlastními obyvateli, Taiwan se nyní nachází na jakési pomyslné křižovatce a nikdo jiný než jeho lid by neměl rozhodovat o tom, jakou cestou se Čínská republika vydá. Zdali cestou, kterou nakročila současná vláda, tedy postupného sbližování, které by pak v krajním případě mohlo přerůst až v úplné sloučení s ČLR. Nebo otočit o 180 stupňů a snažit se posilovat vztahy s jinými zeměmi než je Čína a tím oslabit její ekonomický, případně politický vliv. Vědecký pracovník Nicola Casarini je toho názoru, že by se měl Taiwan začít angažovat i na jiných trzích, aby se zabránilo přílišnému spoléhání se na Čínu. Toho lze dosáhnout například zvýšením úsilí v oblasti marketingu v zahraničí, s tím souvisí i přilákání turistů vytvořením kvalitnější infrastruktury, jelikož turisté jsou také určitě nezanedbatelné ekonomické aktivium. Vztahy s Pekingem jsou jednoznačným přínosem pro Taiwan, avšak jeho obyvatelstvo by nemělo zapomínat, že oni na ostrově žijí na rozdíl od Číny pod správou demokratické vlády, která jim zaručuje lidská práva a zároveň, že Čína si stále klade za cíl sjednocení s Taiwanem. Prezident Čínské republiky v poslední době možná trochu pozapomíná, že by měl v Pekingu hájit především Taiwanskou suverenitu a upřednostňovat zájmy svých občanů před těmi ekonomickými. Výše zmiňovaný Dafydd Fell proto doporučuje například zjednávat referenda před každou smlouvou, kterou se prezident chystá uzavřít.[3] Další možnost je i větší orientace na Evropskou Unii, která zde v posledních letech výrazně zvýšila investice. Zároveň by neměla Taiwanská vláda polevovat v úsilí o udržení spolupráce s USA, ačkoliv na tom již USA nemá takový zájem jako dříve.
O angažovanosti Evropské unie v Čínsko-Taiwanských vztazích svědčí i to, že EU zachovala zbrojní embargo, které již dříve na ČLR uvalila. Příznivci zachování tohoto embarga argumentují nutností reforem v ČLR v oblastech lidských práv a demokratizace země, včetně odstranění zhruba 800 raket, které jsou dodnes namířeny proti Taiwanu.[4] Jistě je primárním zájmem EU v oblasti vytvoření komplexního strategického partnerství s ČLR, ale zároveň ukazuje svou vůli dodržovat základní demokratické principy a lidská práva, proto má dle nich Taiwan právo na existenci. EU na svém posledním jednání konstatovala, že nezruší zbrojní embargo, dokud se ČLR nezaváže k nepoužití zbraní vůči Taiwanu či jiných akcí, které by mohli narušit rovnováhu ve vzájemných vztazích.
Evropská unie dokonce navrhla řešení Čínsko-Taiwanského problému. Spočívá v aplikaci modelu Evropské unie na Čínskou republiku a ČLR. To se ale v tomto případě jeví jako takřka nereálné, jelikož EU je založena na spolupráci suveréních států vyznávajících stejné hodnoty. EU je společenstvím demokratických systémů, přičemž politické systémy na Taiwanu a v ČLR se jeví jako ze dvou zcela odlišných planet. Nebyl by to určitě šťastný model jak pro tuto oblast tak pro jakoukoliv jinou oblast na světě, jelikož Evropa je velmi specifickým kontinentem a proto pouze zde funguje tento specifický model integrace. To ovšem neznamená, že by nějaký jiný typ integrace nebyl mezi Taiwanem a ČLR životaschopný, ale musel by se nalézt vhodný konsensus mezi rozvíjením užších vztahů a zachováním nezávislosti Taiwanu.
V současnosti je tedy pro Taiwan, jak je výše zmíněno, nejdůležitějším krokem ujasnění si vlastního názoru, především z řad vlastního obyvatelstva. Ujasnění si těchto vlastních postojů pak vyšle jasný signál do světa a Taiwan se stane pro ostatní státy lépe čitelným, což je vždy jistým pozitivem v zahraniční politice každého státu, nehledě na to, že ujasnění si vlastního názoru a stabilizace vztahů s Čínskou lidovou republikou mohou přilákat další investory ze všech koutů světa a oprostit se tak alespoň částečně od závislosti na ČLR. Z toho důvodu bude pro další vývoj Taiwanu a jeho vztahů s ČLR velmi důležitý výsledek blížících se prezidentských voleb. Nacházíme se v historickém okamžiku, v němž všechny světové mocnosti jdou cestou kompromisů za účelem své vlastní ekonomické prosperity. Proto by se snadno mohlo stát, že relativní suverenita Čínské republiky by mohla padnout za oběť právě těmto kompromisům. Zatímco obyvatelé Taiwanu jsou podle posledních průzkumů pro zachování statusu quo a relativně smíření s postavením Čínské republiky v rámci ČLR i mezinárodních vztahů, měli by být stále ve střehu a věnovat pozornost změnám ve světě, protože status quo není samozřejmostí a ačkoliv ho tak jeho obyvatelé berou, mohli by být nepříjemně zaskočeni ze dne na den.
[1] FELL, D. Party politics in Taiwan: party change and the democratic evolution of Taiwan. 1. vyd., Routledge, 2005. 183 s. ISBN- 0-415-35973-2
[2] China’s Panda diplomacy / Wen-Cheng Lin [online]. [cit. 2009-11-28].
http://www.peaceforum.org.tw/onweb.jsp?webno=3333333571&webitem_no=1595.
[3] FELL, D. Party politics in Taiwan: party change and the democratic evolution of Taiwan. 1. vyd., Routledge, 2005. 183 s. ISBN- 0-415-35973-2
[4] Missilethreat. [online]. [cit. 2009-11-28]. http://www.missilethreat.com/archives/id.4080/detail.asp.
Zdroje:
FELL, D. Party politics in Taiwan: party change and the democratic evolution of Taiwan. 1. vyd., Routledge, 2005. 183 s. ISBN- 0-415-35973-2
Taiwan News. [online]. [cit. 2009-11-28]. http://www.taiwannews.com.tw/etn/index_en.php.
Reuters India. [online]. [cit. 2009-11-28]. http://in.reuters.com/.
Taipei Times. [online]. [cit. 2009-11-28]. http://www.taipeitimes.com/News/.
Portal of Republic of China (Taiwan) Diplomatic Missions. [online]. [cit. 2009-11-28]. http://www.taiwanembassy.org/mp.asp?mp=1.
Důležitou roli by mohla hrát i stále sílící ekonomická závislost Taiwanu na pevninské Číně, jak známo ekonomika jde s politikou ruku v ruce a tato závislost by v budoucnu mohla přerůst v politickou. I všechny dohody a kroky, které byly do této chvíle učiněny, měli sice ekonomický charakter, ale každému rozumnému člověku musí být jasné, že zde hraje nemalou roli i politický podtext. Čínská lidová republika se vůbec v posledních letech pokouší o plíživé připojení Taiwanu zpět do formálního područí. Jako typický příklad takovéto plíživé snahy můžeme uvést nedávný dar ČLR v podobě dvou pand. ČLR tyto pandy nabízela již v roce 2005, avšak tehdy ještě vláda Čínské republiky odmítla. Již v samotném činu můžeme vidět politický podtext, Čína totiž pandy jen tak běžně nerozdává. Od poloviny 80. let jsou pandy pouze půjčovány na dobu 10 let za podmínky, že přijímající zoo platí roční pronájem cca 1 milion dolarů a jakékoli narozené mládě je majetkem ČLR.[2] Vše pak dokresluje pojmenování obou pand. Jedna se jmenuje Tuan-tuan a druhá Juan-juan, jednoduchou kombinací těchto jmen si pak může každý člověk domyslet sousloví Tuan-juan, což znamená „sjednocení“.
Ma Ying-jeou má sice mnoho důvodů k tomu, aby pokračoval ve své politice sbližování se s Čínou, ale v tuto chvíli hraje velmi důležitou roli i komunikace s vlastními obyvateli, Taiwan se nyní nachází na jakési pomyslné křižovatce a nikdo jiný než jeho lid by neměl rozhodovat o tom, jakou cestou se Čínská republika vydá. Zdali cestou, kterou nakročila současná vláda, tedy postupného sbližování, které by pak v krajním případě mohlo přerůst až v úplné sloučení s ČLR. Nebo otočit o 180 stupňů a snažit se posilovat vztahy s jinými zeměmi než je Čína a tím oslabit její ekonomický, případně politický vliv. Vědecký pracovník Nicola Casarini je toho názoru, že by se měl Taiwan začít angažovat i na jiných trzích, aby se zabránilo přílišnému spoléhání se na Čínu. Toho lze dosáhnout například zvýšením úsilí v oblasti marketingu v zahraničí, s tím souvisí i přilákání turistů vytvořením kvalitnější infrastruktury, jelikož turisté jsou také určitě nezanedbatelné ekonomické aktivium. Vztahy s Pekingem jsou jednoznačným přínosem pro Taiwan, avšak jeho obyvatelstvo by nemělo zapomínat, že oni na ostrově žijí na rozdíl od Číny pod správou demokratické vlády, která jim zaručuje lidská práva a zároveň, že Čína si stále klade za cíl sjednocení s Taiwanem. Prezident Čínské republiky v poslední době možná trochu pozapomíná, že by měl v Pekingu hájit především Taiwanskou suverenitu a upřednostňovat zájmy svých občanů před těmi ekonomickými. Výše zmiňovaný Dafydd Fell proto doporučuje například zjednávat referenda před každou smlouvou, kterou se prezident chystá uzavřít.[3] Další možnost je i větší orientace na Evropskou Unii, která zde v posledních letech výrazně zvýšila investice. Zároveň by neměla Taiwanská vláda polevovat v úsilí o udržení spolupráce s USA, ačkoliv na tom již USA nemá takový zájem jako dříve.
O angažovanosti Evropské unie v Čínsko-Taiwanských vztazích svědčí i to, že EU zachovala zbrojní embargo, které již dříve na ČLR uvalila. Příznivci zachování tohoto embarga argumentují nutností reforem v ČLR v oblastech lidských práv a demokratizace země, včetně odstranění zhruba 800 raket, které jsou dodnes namířeny proti Taiwanu.[4] Jistě je primárním zájmem EU v oblasti vytvoření komplexního strategického partnerství s ČLR, ale zároveň ukazuje svou vůli dodržovat základní demokratické principy a lidská práva, proto má dle nich Taiwan právo na existenci. EU na svém posledním jednání konstatovala, že nezruší zbrojní embargo, dokud se ČLR nezaváže k nepoužití zbraní vůči Taiwanu či jiných akcí, které by mohli narušit rovnováhu ve vzájemných vztazích.
Evropská unie dokonce navrhla řešení Čínsko-Taiwanského problému. Spočívá v aplikaci modelu Evropské unie na Čínskou republiku a ČLR. To se ale v tomto případě jeví jako takřka nereálné, jelikož EU je založena na spolupráci suveréních států vyznávajících stejné hodnoty. EU je společenstvím demokratických systémů, přičemž politické systémy na Taiwanu a v ČLR se jeví jako ze dvou zcela odlišných planet. Nebyl by to určitě šťastný model jak pro tuto oblast tak pro jakoukoliv jinou oblast na světě, jelikož Evropa je velmi specifickým kontinentem a proto pouze zde funguje tento specifický model integrace. To ovšem neznamená, že by nějaký jiný typ integrace nebyl mezi Taiwanem a ČLR životaschopný, ale musel by se nalézt vhodný konsensus mezi rozvíjením užších vztahů a zachováním nezávislosti Taiwanu.
V současnosti je tedy pro Taiwan, jak je výše zmíněno, nejdůležitějším krokem ujasnění si vlastního názoru, především z řad vlastního obyvatelstva. Ujasnění si těchto vlastních postojů pak vyšle jasný signál do světa a Taiwan se stane pro ostatní státy lépe čitelným, což je vždy jistým pozitivem v zahraniční politice každého státu, nehledě na to, že ujasnění si vlastního názoru a stabilizace vztahů s Čínskou lidovou republikou mohou přilákat další investory ze všech koutů světa a oprostit se tak alespoň částečně od závislosti na ČLR. Z toho důvodu bude pro další vývoj Taiwanu a jeho vztahů s ČLR velmi důležitý výsledek blížících se prezidentských voleb. Nacházíme se v historickém okamžiku, v němž všechny světové mocnosti jdou cestou kompromisů za účelem své vlastní ekonomické prosperity. Proto by se snadno mohlo stát, že relativní suverenita Čínské republiky by mohla padnout za oběť právě těmto kompromisům. Zatímco obyvatelé Taiwanu jsou podle posledních průzkumů pro zachování statusu quo a relativně smíření s postavením Čínské republiky v rámci ČLR i mezinárodních vztahů, měli by být stále ve střehu a věnovat pozornost změnám ve světě, protože status quo není samozřejmostí a ačkoliv ho tak jeho obyvatelé berou, mohli by být nepříjemně zaskočeni ze dne na den.
[1] FELL, D. Party politics in Taiwan: party change and the democratic evolution of Taiwan. 1. vyd., Routledge, 2005. 183 s. ISBN- 0-415-35973-2
[2] China’s Panda diplomacy / Wen-Cheng Lin [online]. [cit. 2009-11-28].
http://www.peaceforum.org.tw/onweb.jsp?webno=3333333571&webitem_no=1595.
[3] FELL, D. Party politics in Taiwan: party change and the democratic evolution of Taiwan. 1. vyd., Routledge, 2005. 183 s. ISBN- 0-415-35973-2
[4] Missilethreat. [online]. [cit. 2009-11-28]. http://www.missilethreat.com/archives/id.4080/detail.asp.
Zdroje:
FELL, D. Party politics in Taiwan: party change and the democratic evolution of Taiwan. 1. vyd., Routledge, 2005. 183 s. ISBN- 0-415-35973-2
Taiwan News. [online]. [cit. 2009-11-28]. http://www.taiwannews.com.tw/etn/index_en.php.
Reuters India. [online]. [cit. 2009-11-28]. http://in.reuters.com/.
Taipei Times. [online]. [cit. 2009-11-28]. http://www.taipeitimes.com/News/.
Portal of Republic of China (Taiwan) Diplomatic Missions. [online]. [cit. 2009-11-28]. http://www.taiwanembassy.org/mp.asp?mp=1.
čtvrtek 26. listopadu 2009
Tchajwan přiznal teritoriální vody Číně
V pondělí 23. listopadu Tchajwanská vláda uveřejnila, že se vzdává nároku na teritoriální vody okolo dvou malých ostrovů ve prospěch Číny. Tyto ostrovy, Kinmen (Quemoy) a Matsu, byly dlouhou dobu jakousi obranou linií proti jeho politickému protivníkovi, Číně.
Tchajwan stále drží kontrolu nad těmito dvěma malými ostrovy, ale nenárokuje si dále právo na oceán, který omývá jejich břehy. Tchajwanská vláda ve svém prohlášení dále uvedla, že v první řadě chce tímto vyhlášením utužit stále se zvyšující přátelské vazby s Pekingem.
Čína proklamuje svou suverenity nad Tchajwanem od roku 1949, kdy jednotky Mao Ce-tunga vyhrály občanskou válku a následně donutily Čankajška uprchnout na Tchajwan, kde vyhlásil Čínskou republiku.
Ovšem napětí mezi těmito dvěma státy trochu polevilo minulý rok, kdy Čínský prezident Ma Ying-jeou podepsal s Tchajwanem významné obchodní smlouvy o vzájemné spolupráci.
„Toto je spojení, které vylepší vztahy s Čínou a pomůže to nejenom zlepšit tchajwanskou ekonomiku, ale také to pomůže Ma Ying-jeouovi k jeho znovuzvolení prezidentem.“ Řekl Lin Chong-pin, profesor strategických studií Tamkangské University v Taipei.
Již dříve v tomto roce začal Tchajwan s demontáží svých protilodních barikád na Kinmenu, jako začátek k úplné demilitarizaci ostrovů. Tyto barikády jsou vlastně železné bodce zasazené v zemi na cementovém základu jejichž úkolem je zamezit válečným lodím dostat se touto cestou k ostrovům.
Tyto Čínsko-Tchajwanské odlehlé ostrovy jsou od sebe vzdáleny 2 kilometry a jsou odděleny Tchajwanskou úžinou. Po dlouhou dobu sloužily jako základna čínských nacionalistů vedených Čankajškem , kteří zde čelili bombardování ze strany čínských komunistů.
Tento krok Tchajwanské vlády se dle mého názoru jeví jako velmi správný, jednak jak z hlediska postupného sbližování a urovnávání vztahů mezi oběma zeměmi, tak i z hlediska lidského. Kdy aspoň na nějakou dobu utichnou obavy lidí z možného vojenského konfliktu.
Myslím si, že do budoucna tento krok přinese stabilitu nejen Tchajwanu ale i Číně a dá se očekávat, že obě země budou spolupracovat a uzavírat další mírové, obchodní smlouvy i nadále.
Zdroje:
Washington Post. [online]. [cit. 2009-11-24]. http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2009/11/23/AR2009112300922.html.
Reuters. [online]. [cit. 2009-11-24]. http://www.reuters.com/article/idUSTRE5AM1MU20091123?feedType=RSS&feedName=worldNews&utm_source=feedburner&utm_medium=feed&utm_campaign=Feed%253A+reuters%252FworldNews+%2528News+%252F+US+%252F+International%2529.
The Free Library. [online]. [cit. 2009-11-24]. http://www.thefreelibrary.com/Taiwan+concedes+territorial+waters+near+China-a01612067991.
Answers. [online]. [cit. 2009-11-24]. http://www.answers.com/topic/quemoy.
Tchajwan stále drží kontrolu nad těmito dvěma malými ostrovy, ale nenárokuje si dále právo na oceán, který omývá jejich břehy. Tchajwanská vláda ve svém prohlášení dále uvedla, že v první řadě chce tímto vyhlášením utužit stále se zvyšující přátelské vazby s Pekingem.
Čína proklamuje svou suverenity nad Tchajwanem od roku 1949, kdy jednotky Mao Ce-tunga vyhrály občanskou válku a následně donutily Čankajška uprchnout na Tchajwan, kde vyhlásil Čínskou republiku.
Ovšem napětí mezi těmito dvěma státy trochu polevilo minulý rok, kdy Čínský prezident Ma Ying-jeou podepsal s Tchajwanem významné obchodní smlouvy o vzájemné spolupráci.
„Toto je spojení, které vylepší vztahy s Čínou a pomůže to nejenom zlepšit tchajwanskou ekonomiku, ale také to pomůže Ma Ying-jeouovi k jeho znovuzvolení prezidentem.“ Řekl Lin Chong-pin, profesor strategických studií Tamkangské University v Taipei.
Již dříve v tomto roce začal Tchajwan s demontáží svých protilodních barikád na Kinmenu, jako začátek k úplné demilitarizaci ostrovů. Tyto barikády jsou vlastně železné bodce zasazené v zemi na cementovém základu jejichž úkolem je zamezit válečným lodím dostat se touto cestou k ostrovům.
Tyto Čínsko-Tchajwanské odlehlé ostrovy jsou od sebe vzdáleny 2 kilometry a jsou odděleny Tchajwanskou úžinou. Po dlouhou dobu sloužily jako základna čínských nacionalistů vedených Čankajškem , kteří zde čelili bombardování ze strany čínských komunistů.
Tento krok Tchajwanské vlády se dle mého názoru jeví jako velmi správný, jednak jak z hlediska postupného sbližování a urovnávání vztahů mezi oběma zeměmi, tak i z hlediska lidského. Kdy aspoň na nějakou dobu utichnou obavy lidí z možného vojenského konfliktu.
Myslím si, že do budoucna tento krok přinese stabilitu nejen Tchajwanu ale i Číně a dá se očekávat, že obě země budou spolupracovat a uzavírat další mírové, obchodní smlouvy i nadále.
Zdroje:
Washington Post. [online]. [cit. 2009-11-24]. http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2009/11/23/AR2009112300922.html.
Reuters. [online]. [cit. 2009-11-24]. http://www.reuters.com/article/idUSTRE5AM1MU20091123?feedType=RSS&feedName=worldNews&utm_source=feedburner&utm_medium=feed&utm_campaign=Feed%253A+reuters%252FworldNews+%2528News+%252F+US+%252F+International%2529.
The Free Library. [online]. [cit. 2009-11-24]. http://www.thefreelibrary.com/Taiwan+concedes+territorial+waters+near+China-a01612067991.
Answers. [online]. [cit. 2009-11-24]. http://www.answers.com/topic/quemoy.
pondělí 16. listopadu 2009
Další společné kroky v ekonomice mezi Tchajwanem a ČLR.
Tchajwanský ministr průmyslu a obchodu Shih Yen-hsiang se sešel tuto neděli v Singapuru se svým čínským protějškem ohledně vyjednávání o vzájemné spolupráci v oblasti hospodářství (economic cooperation framework agreement – ECFA). Setkání probíhalo za zavřenými dveřmi a čínskou stranu zastupoval ministr obchodu Chen Deming. K setkání došlo přesně den poté, co prezident Čínské lidové republiky Hu Jintao slíbil na summitu Asijsko - pacifického hospodářského společenství (APEC) Tchajwanu, že jednání mezi ním a pevninskou čínou ohledně zóny volného obchodu v Tchajwanském průlivu by měla začít již v tomto roce. Tchajwanský ministr byl na schůzce doprovázen také ředitelem úřadu pro zahraniční obchod (Huang Chih-Peng), tento úřad působí pod hlavičkou Ministerstva průmyslu a obchodu. Zdroje blízké Tchajwanské delegaci pak oznámili, že na schůzce si oba ministři vyměnili názory ohledně ECFA, prokonzultovali nabízející se možnosti a vytvořili časový harmonogram pro řešení jednotlivých témat realizace projektu.
Příští měsíc chtějí obě strany zahájit další, již čtvrté kolo jednání, které by mělo probíhat na té nejvyšší vládní úrovni a měli by se zde finalizovat otázky ohledně vytvoření zóny volného obchodu mezi ČLR a Tchajwanem. Celkem 4 dohody jsou pak připraveny k podepsání předsedy obou organizací zaštiťujících vzájemné Čínsko-tchajwanské vztahy. Jak jsme se již na našem blogu zmiňovali, na Tchaiwanské straně je to „Nadace pro výměnu přes Taiwanskou úžinu“ (předseda Chiang Pin-kung) a na straně Čínské pak „Asociace pro vztahy přes Taiwanskou úžinu“(předseda Yunlin Chen). Ony 4 dohody se pak týkají spolupráce v oblasti rybářství, zemědělství, dále zamezení dvojího zdanění a průmyslových norem pro produkty, jejich kontrolu a certifikaci. "Všechny tyto smlouvy jsou velmi důležité v procesu normalizace čínsko-tchajwanských obchodních a hospodářských vztahů" řekl pak Tchajwanský ministr.
Pokud všechno dobře půjde, měly by být smlouvy podepsány v pátém kole jednání, které je předběžně naplánováno na první polovinu roku 2010. Tchjwan pak bere tyto dohody také jako odrazový můstek k jednáním o zřízení zóny volného obchodu i s ostatními zeměmi a ubránění svého zboží před skvěle fungujícími ekonomickými integracemi.
Zdroj:
The China post. [online]. [cit. 2009-11-16]. http://www.chinapost.com.tw/taiwan
Taiwan News. [online]. [cit. 2009-11-16]. http://www.taiwannews.com.tw/etn/index_en.php.
Příští měsíc chtějí obě strany zahájit další, již čtvrté kolo jednání, které by mělo probíhat na té nejvyšší vládní úrovni a měli by se zde finalizovat otázky ohledně vytvoření zóny volného obchodu mezi ČLR a Tchajwanem. Celkem 4 dohody jsou pak připraveny k podepsání předsedy obou organizací zaštiťujících vzájemné Čínsko-tchajwanské vztahy. Jak jsme se již na našem blogu zmiňovali, na Tchaiwanské straně je to „Nadace pro výměnu přes Taiwanskou úžinu“ (předseda Chiang Pin-kung) a na straně Čínské pak „Asociace pro vztahy přes Taiwanskou úžinu“(předseda Yunlin Chen). Ony 4 dohody se pak týkají spolupráce v oblasti rybářství, zemědělství, dále zamezení dvojího zdanění a průmyslových norem pro produkty, jejich kontrolu a certifikaci. "Všechny tyto smlouvy jsou velmi důležité v procesu normalizace čínsko-tchajwanských obchodních a hospodářských vztahů" řekl pak Tchajwanský ministr.
Pokud všechno dobře půjde, měly by být smlouvy podepsány v pátém kole jednání, které je předběžně naplánováno na první polovinu roku 2010. Tchjwan pak bere tyto dohody také jako odrazový můstek k jednáním o zřízení zóny volného obchodu i s ostatními zeměmi a ubránění svého zboží před skvěle fungujícími ekonomickými integracemi.
Zdroj:
The China post. [online]. [cit. 2009-11-16]. http://www.chinapost.com.tw/taiwan
Taiwan News. [online]. [cit. 2009-11-16]. http://www.taiwannews.com.tw/etn/index_en.php.
neděle 8. listopadu 2009
Čankajšek – právoplatný prezident Číny?
Osoba Čankajška je vnímána samozřejmě pro každého úplně jinak. Pro jednoho je to hrdina, který celý život bojoval proti zlu (tím se míní komunismus) a pro druhého je to tyran, válečný zloděj, který spáchal mnoho křivd a válečných zločinu. Na pevninské Číně je vnímán negativně – je zde považován za muže, který neudělal to nejlepší pro národní zájmy. Populární nebyl ani na Tchajwanu, pro jeho autoritativní režim. Ba dokonce ani v Kuomintangu není připomínán tak, často jako Sunjatsen. Ovšem i jeho odpůrci mu přiznávájí důležité zásluhy na sjednocení Číny, dokonce i důležité zásluhy na prosperitě Tchajwanu, která je viditelná dodnes.
Pro některé lidi, zejména populaci Tchajwanu, představoval Čankajšek důležitou postavu v boji proti komunismu a stal se tak klíčovou postavou při vytvoření jakési antikomunistické ligy. Během studené války jej lidé chápali jako vůdce „svobodné Číny“, jak mnozí obyvatelé nazývali Tchajwan. Představoval pro ně rovněž pojistku proti možné komunistické invazi na tento ostrov.
Na druhou stranu představoval Čankajšek také zdroj neustálého teroru, prováděl různé čistky, politické autoritářství. Je poněkud paradoxní, že v Tchajpeji mají oběti jeho režimu (nejméně 40 000 během období tzv. bílého teroru 50. let) vcelku nenápadný památník, zatímco gigantická Čankajškova socha v bronzu stále trůní v kolosálním bílém památníku, kde jsou k vidění i dva jeho nablýskané cadillaky. Jeho vláda byla dokonce obviněna i korupce sám Čankajšek byl spojován s řadou známých čínských zločinců té doby jako byli Du Yuesheng.[1]
Dnes je Čankajškova popularita rozdělena mezi různé politické linie, největší oblibě se samozřejmě těší u představitelů dnešního Kuomintangu. Na druhou stranu je velmi nepopulární u voličů DPP. V ostrém kontrastu proti němu je vnímán Sunjatsen, k jehož odkazu se hlásí téměř všechny politické linie, dokonce i samotný Kuomintang.
Naopak lidé obývající území pevninské Číny vnímají Čankajška velmi negativně, dalo by se řící, že k němu uchovávají přímo až nenávist. Je to způsobeno jednak již starší generací, která Čankajška viní především z toho, že v období druhé světové války se více než v boji proti stále se zvyšujícímu vlivu Japonska v Číně, věnoval boji a potlačení komunismu. Za druhé světové války se Japonsko dostalo a ovládlo postupně severské provincie, zejména Mandžusko.
Nová generace obyvatel pevninské Číny vidí naopak v Čankajškovi radikální ba až teroristickou protiváhu proti vládě komunistické strany. Kdy Čankajšek podnikal i tajné výpravy z Tchajwanu na pevninskou Čínu.
Celkově vzato je osoba Čankajška vnímána jak ze strany Číňanů, tak i především ze strany Tchajwanců vnímána dvěma způsoby. Jedni jej vnímají jako velkého vysvoboditele usilujícího o samostatnost a demokracii, druzí zase jako diktátora, za jehož krutovlády byly spáchány ty nejodpornější čistky. V celosvětovém měřítku ale vždy zůstane vnímán jako stěžejní postava Čínské historie, bojující proti komunismu a usilující o samostatnost Tchajwanu.
Čankajškovým cílem je znovudobytí pevninské Číny. Dokonce několikrát do roka vyloďoval na jejím pobřeží své jednotky Kuomintangu. Tchajwan se stal za jeho vlády prosperující zemí, řadící se k tzv. „Asijským tygrům“, především díky podpoře ze stranu USA.
Čankajšek zemřel 5. dubna 1975 ve věku 88 let. Jeho tělo je dočasně uloženu v Tzuhu. Doufá se, že jednou, po znovusjednocení Číny, bude pohřben v rodném městě.
Citace:
[1] Whitman, Alden: The Life of Chiang Kai-Shek: A Leader Who Was THrust Aside by Revolution [online] [cit. 2010-1-19].
Zdroje:
Chiang Kai-Shek [online] [cit. 2010-1-19]
.
Chiang Kai-Shek: Biography [online] [cit. 2010-1-19]
.
The Life of Chiang Kai-shek: A Leader Who Was Thrust Aside by Revolution
[online] [cit. 2010-1-10]
.
Čankajšek – generalissimus a prezident Čínské republiky [online] [cit. 2010-1-19]
.
Pro některé lidi, zejména populaci Tchajwanu, představoval Čankajšek důležitou postavu v boji proti komunismu a stal se tak klíčovou postavou při vytvoření jakési antikomunistické ligy. Během studené války jej lidé chápali jako vůdce „svobodné Číny“, jak mnozí obyvatelé nazývali Tchajwan. Představoval pro ně rovněž pojistku proti možné komunistické invazi na tento ostrov.
Na druhou stranu představoval Čankajšek také zdroj neustálého teroru, prováděl různé čistky, politické autoritářství. Je poněkud paradoxní, že v Tchajpeji mají oběti jeho režimu (nejméně 40 000 během období tzv. bílého teroru 50. let) vcelku nenápadný památník, zatímco gigantická Čankajškova socha v bronzu stále trůní v kolosálním bílém památníku, kde jsou k vidění i dva jeho nablýskané cadillaky. Jeho vláda byla dokonce obviněna i korupce sám Čankajšek byl spojován s řadou známých čínských zločinců té doby jako byli Du Yuesheng.[1]
Dnes je Čankajškova popularita rozdělena mezi různé politické linie, největší oblibě se samozřejmě těší u představitelů dnešního Kuomintangu. Na druhou stranu je velmi nepopulární u voličů DPP. V ostrém kontrastu proti němu je vnímán Sunjatsen, k jehož odkazu se hlásí téměř všechny politické linie, dokonce i samotný Kuomintang.
Naopak lidé obývající území pevninské Číny vnímají Čankajška velmi negativně, dalo by se řící, že k němu uchovávají přímo až nenávist. Je to způsobeno jednak již starší generací, která Čankajška viní především z toho, že v období druhé světové války se více než v boji proti stále se zvyšujícímu vlivu Japonska v Číně, věnoval boji a potlačení komunismu. Za druhé světové války se Japonsko dostalo a ovládlo postupně severské provincie, zejména Mandžusko.
Nová generace obyvatel pevninské Číny vidí naopak v Čankajškovi radikální ba až teroristickou protiváhu proti vládě komunistické strany. Kdy Čankajšek podnikal i tajné výpravy z Tchajwanu na pevninskou Čínu.
Celkově vzato je osoba Čankajška vnímána jak ze strany Číňanů, tak i především ze strany Tchajwanců vnímána dvěma způsoby. Jedni jej vnímají jako velkého vysvoboditele usilujícího o samostatnost a demokracii, druzí zase jako diktátora, za jehož krutovlády byly spáchány ty nejodpornější čistky. V celosvětovém měřítku ale vždy zůstane vnímán jako stěžejní postava Čínské historie, bojující proti komunismu a usilující o samostatnost Tchajwanu.
Čankajškovým cílem je znovudobytí pevninské Číny. Dokonce několikrát do roka vyloďoval na jejím pobřeží své jednotky Kuomintangu. Tchajwan se stal za jeho vlády prosperující zemí, řadící se k tzv. „Asijským tygrům“, především díky podpoře ze stranu USA.
Čankajšek zemřel 5. dubna 1975 ve věku 88 let. Jeho tělo je dočasně uloženu v Tzuhu. Doufá se, že jednou, po znovusjednocení Číny, bude pohřben v rodném městě.
Citace:
[1] Whitman, Alden: The Life of Chiang Kai-Shek: A Leader Who Was THrust Aside by Revolution [online] [cit. 2010-1-19]
Zdroje:
Chiang Kai-Shek [online] [cit. 2010-1-19]
Chiang Kai-Shek: Biography [online] [cit. 2010-1-19]
The Life of Chiang Kai-shek: A Leader Who Was Thrust Aside by Revolution
[online] [cit. 2010-1-10]
Čankajšek – generalissimus a prezident Čínské republiky [online] [cit. 2010-1-19]
úterý 27. října 2009
Společná Čínsko-taiwanská výstava
Dalším náznakem zlepšování Čínsko-taiwanských vztahů se bezesporu stala první společná muzejní expozice, kde bude vystaveno mnoho unikátních děl z pevninské Číny. Výstava se připravovala tři čtvrtě roku, bude trvat tři měsíce a zapůjčeno bylo zhruba 37 věcí starých několik století. Tyto věci, například malby nebo porcelán, které patřily císaři Yongzenghovi z dynastie Čching v 18. století, budou vystaveny společně s dvěma stovkami exponátů z Taiwanu. Výstava je samozřejmě důležitá z důvody historického napětí mezi Taiwanem a Čínou a jejich společné historii.
Ke konci občanské války roku 1949 bylo zabaleno do beden přes 650 000 kusů porcelánu, kaligrafie, bronzu, obrazů a jiných významných exponátů mapující tisíce let čínské historie a odesláno uprchnuvší vládou na Taiwan, aby se toto historické dědictví nedostalo do rukou komunistům v Pekingu. Čínská lidová republika již dříve několikrát proklamovala, že tyto umělecké skvosty byly zcizeny a musejí být navráceny zpět do Pekingu. Na to Taiwanská vláda argumentuje tím, že zmiňované exponáty uchránila před bouřlivou kulturní revolucí Mao Ce-tunga. Dalších 1,5 milionů kusů starověkého umění pak zůstalo v Pekingu, převážně v Palace Museum.
O uskutečnění této výstavy se také výraznou měrou zasloužil prezident Čínské republiky na Taiwanu Ma Ying-jeou, po jehož zvolení v roce 2008 se Čínsko-taiwanské vztahy výrazně zlepšily. Ma Ying-jeou se zaměřuje na snížování napětí, navázání silných ekonomických a právě kulturních vazeb s pevninskou Čínou. Avšak na žádost Pekingu o zapůjčení Taiwanských historických exponátů reagovala vláda Čínské republiky negativně, z důvodu obavy o navrácení těchto exponátů zpět na Taiwan. I v případě této expozice ještě zbývá podepsat vzájemnou dohodu, ve které Peking přiznává vlastnictví těchto věcí Taiwanu, ale zároveň se ujišťuje, že budou po skončení výstavy navráceny.
Zatímco média v Čínské lidové republice mluví o této výstavě jako o znovusjednocení Čínského umění, obyvatelé na Taiwanu v tom vidí drobný politický podtext a berou výstavu hlavně jako příležitost spatřit co zůstalo po uprchnuvší vládě za dědictví a zároveň se přiučit něco o Čínské historii. Obě strany doufají, že spolupráce v této oblasti se bude prohlubovat a již nyní se vedou debaty o další eventuelní výstavě v příštích letech s tím, že by mohlo být zapůjčeno ještě více exponátů z Pekingu.
Zdroje:
BBC World News. [online]. [cit. 2009-10-27]. http://www.bbc.co.uk/.
Taiwan News. [online]. [cit. 2009-10-27]. http://www.taiwannews.com.tw/etn/index_en.php.
Ke konci občanské války roku 1949 bylo zabaleno do beden přes 650 000 kusů porcelánu, kaligrafie, bronzu, obrazů a jiných významných exponátů mapující tisíce let čínské historie a odesláno uprchnuvší vládou na Taiwan, aby se toto historické dědictví nedostalo do rukou komunistům v Pekingu. Čínská lidová republika již dříve několikrát proklamovala, že tyto umělecké skvosty byly zcizeny a musejí být navráceny zpět do Pekingu. Na to Taiwanská vláda argumentuje tím, že zmiňované exponáty uchránila před bouřlivou kulturní revolucí Mao Ce-tunga. Dalších 1,5 milionů kusů starověkého umění pak zůstalo v Pekingu, převážně v Palace Museum.
O uskutečnění této výstavy se také výraznou měrou zasloužil prezident Čínské republiky na Taiwanu Ma Ying-jeou, po jehož zvolení v roce 2008 se Čínsko-taiwanské vztahy výrazně zlepšily. Ma Ying-jeou se zaměřuje na snížování napětí, navázání silných ekonomických a právě kulturních vazeb s pevninskou Čínou. Avšak na žádost Pekingu o zapůjčení Taiwanských historických exponátů reagovala vláda Čínské republiky negativně, z důvodu obavy o navrácení těchto exponátů zpět na Taiwan. I v případě této expozice ještě zbývá podepsat vzájemnou dohodu, ve které Peking přiznává vlastnictví těchto věcí Taiwanu, ale zároveň se ujišťuje, že budou po skončení výstavy navráceny.
Zatímco média v Čínské lidové republice mluví o této výstavě jako o znovusjednocení Čínského umění, obyvatelé na Taiwanu v tom vidí drobný politický podtext a berou výstavu hlavně jako příležitost spatřit co zůstalo po uprchnuvší vládě za dědictví a zároveň se přiučit něco o Čínské historii. Obě strany doufají, že spolupráce v této oblasti se bude prohlubovat a již nyní se vedou debaty o další eventuelní výstavě v příštích letech s tím, že by mohlo být zapůjčeno ještě více exponátů z Pekingu.
Zdroje:
BBC World News. [online]. [cit. 2009-10-27]. http://www.bbc.co.uk/.
Taiwan News. [online]. [cit. 2009-10-27]. http://www.taiwannews.com.tw/etn/index_en.php.
neděle 18. října 2009
Historie Čínsko-taiwanských vztahů
Ještě před tím, než přistoupíme k samotné analýze Čínsko-taiwanských vztahů je nutné si ujasnit několik pojmů. Často se nesprávně ztotožňuje Čínská republika (Republic of China) na ostrově Taiwan s provincií Taiwan, kterou považuje za svou vláda Čínské lidové republiky (People’s republic of China) se sídlem v Pekingu. Každá vláda, jak ta Pekingská, tak i vláda Čínské republiky, jejíž sídlem je město Taipei, pak prohlašuje, že právě ona je jediným reprezentantem celé Číny.
Historie konfliktu začala ve své podstatě s koncem 2. světové války, kdy byl Taiwan navrácen Číně z područí poraženého Japonska. Ostrov patřil už od středověku Číně, která ho osídlila, avšak přišla o něj na dlouhých 50 let v Čínsko-japonské válce. V Číně byl od roku 1912 jedinou vládnoucí stranou Kuomintang (Čínská národní strana), jež byla chápána jako jediný nástupce císařské Číny, ačkoliv její kontrola celého čínského území byla spíše formální. Kuomintangská Čínská republika byla již od svého vzniku vláčena občanskými válkami a vnitřními rozpory, její zkorumpovanost a neschopnost provést důležité zemědělské reformy byly krom jiného příčinou prohry s komunistickými představiteli v 3. čínské občanské válce (1946-1949). Na jejím konci proto prchá kuomintangský režim na Taiwan, kde tímto vznikají dvě skupiny obyvatel. Kuomintangské elity, jejichž příhod znamenal v podstatě vojenský a hlavně politický převrat, který uvrhl druhou skupinu obyvatel, místní domorodé etnikum, do role podřízené vládě jedné strany. Tím také vzniká na Taiwanu totalitní režim, tak jak ho známe včetně přísné cenzury. Na druhou stranu zde nikdy nedošlo k úplnému zestátnění majetku ani k omezování náboženské svobody.[1]
Z mezinárodního hlediska byla všeobecně uznávaným představitelem celé Číny vláda Čínské republiky na Taiwanu, výjimku tvořilo snad jen Spojené království a některé komunistické země, zejména ruské satelity. To trvalo až do roku 1970, kdy v kontextu studené války přehodnotily Spojené státy americké svoji zahraniční politiku ve snaze získat strategického partnera vůči Rusku a celému komunistickému bloku. Roku 1971 pak Valné shromáždění a Rada bezpečnosti OSN vyloučilo Čínskou republiku z OSN, aby její místo zaujala Čínská lidová republika. Čínská republika tedy od této chvíle nebyla pod patronátem USA a vláda Kuomintangu si začala uvědomovat nutnost reforem k zajištění fungujícího a životaschopného systému. Ve spojitosti s reformami na pevninské Číně a uvolnění obou režimů se pomalu začala rodit úrodná půda pro prohlubování Čínsko-taiwanských vztahů. Vláda Čínské republiky začala navazovat první obchodní styky s pevninskou Čínou a umožnila Taiwancům například volně vycestovat. V souvislostí s touto demokratizací a také generační obměnou obyvatelstva na Taiwanu se velmi zlepšily i vztahy mezi rodilými Taiwanci a zhruba 2 milionů obyvatel představující uprchnuvší vládu Kuomintangu.
Vztahy mezi Pekingem a městem Taipei se zlepšovaly až do poloviny 90. let, kdy se Čínská lidová republika pokusila aplikovat na Taiwan známý model „Jedna země, dva systémy“. Tento model spočívá v tom, že Čínská lidová republika povolila zřízení kapitalistického ekonomického systému, přičemž ona sama zůstala u svého řekněme socialisticky tržního systému. Dále Peking zaručoval ponechání vlastní vlády, armády a například právo rozhodovat o vlastních ekonomických či finančních záležitostech. Avšak to co fungovalo u Hong-kongu a Macau odmítl prezident Čínské republiky v roce 1995 a tím zapříčinil radikální zhoršení Čínsko-taiwanských vztahů. To vyústilo až k odpálení raket Čínskou lidovou republikou poblíž Taiwanu.
Současné specifické postavení Taiwanu v rámci Číny, ale i mezinárodních vztahů se tedy jeví jako nejpřijatelnější řešení. Podíváme-li se na veřejné mínění Taiwanského obyvatelstva, více než jeho polovina si přeje zachování současného statusu quo. Pro obě krajní řešení, tedy znovusjednocení s Čínou a vyhlášení úplné nezávislosti je pak zbytek obyvatel, přičemž polovina si přeje sjednocení a polovina úplnou nezávislost. Její vyhlášení se však jeví jako velmi nereálné, jelikož naráží pochopitelně na nesouhlas Číny, která nejednou proklamovala použití ozbrojených sil v případě vyhlášení úplné nezávislosti. To by pro Čínskou republiku znamenalo jistou prohru, jelikož nemá prakticky žádného spojence, jako tomu bylo v případě spojených států v období po Korejské válce. Ačkoliv například Bill Clinton prohlásil v roce 1998, že USA nepodporuje nezávislost Čínské republiky, stále přetrvávají mezi Spojenými státy a Taiwanem vřelé vztahy z 50. let, což potvrzuje i fakt, že USA dodnes dodává zbraně pro Taiwan.
Zajímavou otázkou se jeví i postavení Čínské republiky na mezinárodním poli. V současné době udržuje oficiální diplomatické styky s 23 vesměs malými a ostrovními státy, které ji uznávají jako suveréní stát. Z evropských států je to pouze Vatikán (Do roku 2001 i Makedonie).[2] Česká republika spolupracuje s Taiwanem pouze na úrovni mezinárodních nevládních organizací. Alfou a omegou se pro Čínskou republiku stalo členství v Organizaci spojených národů. Již mnohokrát podávala vláda Čínské republiky písemný návrh na přijetí mezi členy OSN, avšak nikdy neuspěla, což je zapříčiněno mimo jiné i právem veta Čínské lidové republiky. Mezi hlavní argumenty Čínské republiky patří například tvrzení, že pokud chce někdo navštívit Taiwan, nežádá o vízum Peking, nýbrž Taipei. Ačkoliv se roku 2003 zasadilo 15 převážně menších států o to, aby byla Čínská republika přijata do OSN, nejeví se ani do budoucna její přijetí jako reálné, Taiwan je si toho vědom, ale alespoň jako symbolický akt předkládá stále nové návrhy na přijetí, přičemž se o to pokoušel pod mnoha různými názvy.[3] Kromě OSN je však Čínská republika od roku 2001 plnoprávným členem Světové obchodní organizace. To se dá považovat za počátek nových obchodních vztahů, což je primární pro rozvinutou ekonomiku Taiwanu ohledně vztahu s pevninskou Čínou. Čínská republika také usiluje o členství například ve Světové zdravotnické organizace, to ovšem přímo souvisí s členstvím v OSN. Čínská republika je tedy aktivní spíše na poli mezinárodních nevládních organizací, její členství můžeme zaznamenat zhruba u tisícovky takových organizací. Přímo mezi Taiwanem a Čínou pak existují dvě nevládní organizace, na Taiwanské straně je to „Nadace pro výměnu přes Taiwanskou úžinu“ (SEF) a na straně Čínské pak „Asociace pro vztahy přes Taiwanskou úžinu“.
Do budoucna se jako nejpravděpodobnější tedy jeví zachování statusu quo. Těžko se dá předpokládat, že by se Taiwan veřejně prohlásil za nezávislý stát z výše uvedených důvodů. Na jednu stranu můžeme pozorovat celkem intenzivní sbližování s Čínou v ekonomické sféře, což prospívá oběma stranám a na druhé s každou generací čím dál tím větší pocity nacionalismu na Taiwanu a odmítavý postoj jejich obyvatel ke všemu, co je s pevninskou Čínou spojené. Dodnes se vláda na Taiwanu prohlašuje za reprezentanta celé Číny, avšak nechybí jí racionální pohled na věc a uvědomění si současné situace v očích celého světa. Pravdou tak zůstává, že postavení Čínské republiky na Taiwanu je postavením velmi specifickým, jenž nemá v celém světě odpovídající ekvivalent.
Citace:
[1] Ministry of Foreign Affairs Republic od China. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mofa.gov.tw/webapp/mp?mp=6.
[2] Mainland Affairs council. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mac.gov.tw/mp.asp?mp=3.
[3] Taiwan Security Research. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.taiwansecurity.org/.
Zdroje:
Ministry of Foreign Affairs Republic od China. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mofa.gov.tw/webapp/mp?mp=6.
Mainland Affairs council. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mac.gov.tw/mp.asp?mp=3.
Taiwan Security Research. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.taiwansecurity.org/.
Historie konfliktu začala ve své podstatě s koncem 2. světové války, kdy byl Taiwan navrácen Číně z područí poraženého Japonska. Ostrov patřil už od středověku Číně, která ho osídlila, avšak přišla o něj na dlouhých 50 let v Čínsko-japonské válce. V Číně byl od roku 1912 jedinou vládnoucí stranou Kuomintang (Čínská národní strana), jež byla chápána jako jediný nástupce císařské Číny, ačkoliv její kontrola celého čínského území byla spíše formální. Kuomintangská Čínská republika byla již od svého vzniku vláčena občanskými válkami a vnitřními rozpory, její zkorumpovanost a neschopnost provést důležité zemědělské reformy byly krom jiného příčinou prohry s komunistickými představiteli v 3. čínské občanské válce (1946-1949). Na jejím konci proto prchá kuomintangský režim na Taiwan, kde tímto vznikají dvě skupiny obyvatel. Kuomintangské elity, jejichž příhod znamenal v podstatě vojenský a hlavně politický převrat, který uvrhl druhou skupinu obyvatel, místní domorodé etnikum, do role podřízené vládě jedné strany. Tím také vzniká na Taiwanu totalitní režim, tak jak ho známe včetně přísné cenzury. Na druhou stranu zde nikdy nedošlo k úplnému zestátnění majetku ani k omezování náboženské svobody.[1]
Z mezinárodního hlediska byla všeobecně uznávaným představitelem celé Číny vláda Čínské republiky na Taiwanu, výjimku tvořilo snad jen Spojené království a některé komunistické země, zejména ruské satelity. To trvalo až do roku 1970, kdy v kontextu studené války přehodnotily Spojené státy americké svoji zahraniční politiku ve snaze získat strategického partnera vůči Rusku a celému komunistickému bloku. Roku 1971 pak Valné shromáždění a Rada bezpečnosti OSN vyloučilo Čínskou republiku z OSN, aby její místo zaujala Čínská lidová republika. Čínská republika tedy od této chvíle nebyla pod patronátem USA a vláda Kuomintangu si začala uvědomovat nutnost reforem k zajištění fungujícího a životaschopného systému. Ve spojitosti s reformami na pevninské Číně a uvolnění obou režimů se pomalu začala rodit úrodná půda pro prohlubování Čínsko-taiwanských vztahů. Vláda Čínské republiky začala navazovat první obchodní styky s pevninskou Čínou a umožnila Taiwancům například volně vycestovat. V souvislostí s touto demokratizací a také generační obměnou obyvatelstva na Taiwanu se velmi zlepšily i vztahy mezi rodilými Taiwanci a zhruba 2 milionů obyvatel představující uprchnuvší vládu Kuomintangu.
Vztahy mezi Pekingem a městem Taipei se zlepšovaly až do poloviny 90. let, kdy se Čínská lidová republika pokusila aplikovat na Taiwan známý model „Jedna země, dva systémy“. Tento model spočívá v tom, že Čínská lidová republika povolila zřízení kapitalistického ekonomického systému, přičemž ona sama zůstala u svého řekněme socialisticky tržního systému. Dále Peking zaručoval ponechání vlastní vlády, armády a například právo rozhodovat o vlastních ekonomických či finančních záležitostech. Avšak to co fungovalo u Hong-kongu a Macau odmítl prezident Čínské republiky v roce 1995 a tím zapříčinil radikální zhoršení Čínsko-taiwanských vztahů. To vyústilo až k odpálení raket Čínskou lidovou republikou poblíž Taiwanu.
Současné specifické postavení Taiwanu v rámci Číny, ale i mezinárodních vztahů se tedy jeví jako nejpřijatelnější řešení. Podíváme-li se na veřejné mínění Taiwanského obyvatelstva, více než jeho polovina si přeje zachování současného statusu quo. Pro obě krajní řešení, tedy znovusjednocení s Čínou a vyhlášení úplné nezávislosti je pak zbytek obyvatel, přičemž polovina si přeje sjednocení a polovina úplnou nezávislost. Její vyhlášení se však jeví jako velmi nereálné, jelikož naráží pochopitelně na nesouhlas Číny, která nejednou proklamovala použití ozbrojených sil v případě vyhlášení úplné nezávislosti. To by pro Čínskou republiku znamenalo jistou prohru, jelikož nemá prakticky žádného spojence, jako tomu bylo v případě spojených států v období po Korejské válce. Ačkoliv například Bill Clinton prohlásil v roce 1998, že USA nepodporuje nezávislost Čínské republiky, stále přetrvávají mezi Spojenými státy a Taiwanem vřelé vztahy z 50. let, což potvrzuje i fakt, že USA dodnes dodává zbraně pro Taiwan.
Zajímavou otázkou se jeví i postavení Čínské republiky na mezinárodním poli. V současné době udržuje oficiální diplomatické styky s 23 vesměs malými a ostrovními státy, které ji uznávají jako suveréní stát. Z evropských států je to pouze Vatikán (Do roku 2001 i Makedonie).[2] Česká republika spolupracuje s Taiwanem pouze na úrovni mezinárodních nevládních organizací. Alfou a omegou se pro Čínskou republiku stalo členství v Organizaci spojených národů. Již mnohokrát podávala vláda Čínské republiky písemný návrh na přijetí mezi členy OSN, avšak nikdy neuspěla, což je zapříčiněno mimo jiné i právem veta Čínské lidové republiky. Mezi hlavní argumenty Čínské republiky patří například tvrzení, že pokud chce někdo navštívit Taiwan, nežádá o vízum Peking, nýbrž Taipei. Ačkoliv se roku 2003 zasadilo 15 převážně menších států o to, aby byla Čínská republika přijata do OSN, nejeví se ani do budoucna její přijetí jako reálné, Taiwan je si toho vědom, ale alespoň jako symbolický akt předkládá stále nové návrhy na přijetí, přičemž se o to pokoušel pod mnoha různými názvy.[3] Kromě OSN je však Čínská republika od roku 2001 plnoprávným členem Světové obchodní organizace. To se dá považovat za počátek nových obchodních vztahů, což je primární pro rozvinutou ekonomiku Taiwanu ohledně vztahu s pevninskou Čínou. Čínská republika také usiluje o členství například ve Světové zdravotnické organizace, to ovšem přímo souvisí s členstvím v OSN. Čínská republika je tedy aktivní spíše na poli mezinárodních nevládních organizací, její členství můžeme zaznamenat zhruba u tisícovky takových organizací. Přímo mezi Taiwanem a Čínou pak existují dvě nevládní organizace, na Taiwanské straně je to „Nadace pro výměnu přes Taiwanskou úžinu“ (SEF) a na straně Čínské pak „Asociace pro vztahy přes Taiwanskou úžinu“.
Do budoucna se jako nejpravděpodobnější tedy jeví zachování statusu quo. Těžko se dá předpokládat, že by se Taiwan veřejně prohlásil za nezávislý stát z výše uvedených důvodů. Na jednu stranu můžeme pozorovat celkem intenzivní sbližování s Čínou v ekonomické sféře, což prospívá oběma stranám a na druhé s každou generací čím dál tím větší pocity nacionalismu na Taiwanu a odmítavý postoj jejich obyvatel ke všemu, co je s pevninskou Čínou spojené. Dodnes se vláda na Taiwanu prohlašuje za reprezentanta celé Číny, avšak nechybí jí racionální pohled na věc a uvědomění si současné situace v očích celého světa. Pravdou tak zůstává, že postavení Čínské republiky na Taiwanu je postavením velmi specifickým, jenž nemá v celém světě odpovídající ekvivalent.
Citace:
[1] Ministry of Foreign Affairs Republic od China. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mofa.gov.tw/webapp/mp?mp=6.
[2] Mainland Affairs council. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mac.gov.tw/mp.asp?mp=3.
[3] Taiwan Security Research. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.taiwansecurity.org/.
Zdroje:
Ministry of Foreign Affairs Republic od China. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mofa.gov.tw/webapp/mp?mp=6.
Mainland Affairs council. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mac.gov.tw/mp.asp?mp=3.
Taiwan Security Research. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.taiwansecurity.org/.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)