Jedna země, dva systémy

Princip „jedna země, dva systémy“ je myšlenka, kterou původně navrhoval Deng Xiaoping, vůdce Čínské lidové republiky, který byl pro sjednocení Číny již od 80. let. Navrhl, že bude existovat pouze jedna Čína, ale oblasti, jako Hong Kong, Macao, Tchajwan, mohou mít své vlastní kapitalistické, ekonomické a politické záměry, zatímco zbytek Číny bude užívat „socialistický“ systém. Dle návrhu může mít Tchajwan svůj vlastní politický systém, své vlastní právo, politiku, hospodářství a finance, včetně obchodních a kulturních dohod a spoluprací se zahraničními zeměmi, a bude také moci využít „určitých práv“ v zahraničí.

Peking pokládá území Tchaj-wanu za součást území Čínské Lidové Republiky s odvoláním na znění mezinárodních smluv potvrzujících nástupnictví čínské vlády po roce 1945 (po navrácení území anektovaných Japonskem). Jeho argumentace je směsicí politických a právních argumentů, jejichž rozbor naznačuje řadu rozporů a nejasností. Tchaj-wan (Čínská republika na Tchaj-wanu) totiž teoreticky i prakticky splňuje řadu kritérií pro potvrzení existence nezávislého státu (stálé obyvatelstvo, teritoriální kontrola, efektivní výkon vlády několik desetiletí). Schopnost vykonávat mezinárodní vztahy Tchaj-wanu je omezená (není členem významných mezinárodních organizací jako např. OSN, uznává jej jen necelých třicet malých zemí většinou z třetího světa), avšak tato omezenost je přímým důsledkem čínského diplomatického tlaku.

Překážkou pro uznání nezávislosti Tchaj-wanu je fakt, že tak sám neučinil. Takovéto rozhodnutí nemá podporu USA, a Čínská Lidová Republika je připravena v takovém případě použít násilí.

Tchaj-wan sjednocení s pevninskou Čínou na principu „jedna Čína“ a „jedna země – dva systémy“ (s nabídkou rozsáhlé autonomie, jakou například disponuje Hongkong) neakceptuje. Režim vládnoucí na Tchaj-wanu od roku 1945 sice také usiloval o sjednocení na principu „jedné Číny“, avšak za předpokladu, že sám provede invazi do Číny. Tento plán se ukázal nerealizovatelný.

Tchaj-wan se evolucí vyvinul v demokratickou zemi s pluralitním politickým systémem. V současné době již neexistuje relevantní politická síla, která by souhlasila se sjednocením s Čínskou Lidovou Republikou na principu „jedna Čína“ a „jedna země - dva systémy“. Tato idea nemá podporu veřejnosti, podle průzkumů veřejného mínění 80% obyvatelstva upřednostňuje status quo s tím, že rozhodnutí lze učinit v budoucnosti, podle toho, jak se situace v Čínské Lidové Republice bude vyvíjet.

V rámci vnitropolitického vývoje na Tchaj-wanu sílí s nástupem bývalé opozice k moci separatistický proud. Oficiální deklaraci nezávislosti se tato politická elita vyhýbá. Politický vývoj na Tchaj-wanu spěje k další divergenci, obyvatelstvo Tchaj-wanu se bojí autoritativního systému v Čínské Lidové Republiky, sílí místní specifický druh nacionalismu v opozici k obecně čínskému patriotismu.Rozvoj ekonomických kontaktů mezi Tchaj-wanem a Čínskou Lidovou Republikou je ovšem spontánní a vede k samovolné integraci těchto dvou entit. Úroveň kontaktů v kultuře, akademické sféře, sportu, osobních vztazích atd. je také argumentem ve prospěch sjednocení.

Hlavní překážkou sjednocení jsou politické důvody. Tchaj-wan je připraven čelit případné vojenské invazi (či spíše blokádě), garantem jeho bezpečnosti jsou Spojené státy. Oblast Tchajwanského průlivu je jedním ze slabých míst asijského bezpečnostního systému.
V 50. letech minulého století čínská vláda chtěla vyřešit tchajwanskou otázku mírovou cestou. 1. ledna 1979 stálý výbor Všečínského shromáždění lidových zástupců zveřejnil Knihu pro Tchajwančany, v níž vyzvalo obě strany k ukončení rozporů a k jednání. [1]
30. září 1981 přeseda VSLZ Ye Jianying znovou zdůraznil princip vyřešení tchajwanské otázky. Řekl, že po sjednocení země by se měl Tchaj-wan stát zvláštním administrativním regionem Číny s vysokým stupněm autonomie.
12. října 1992 čínský předseda Ťiang Ce-min řekl, že Čína rozhodně podporuje princip „jedna země, dva systémy“ a aktivně stimuluje sjednocení země.
Princip čínské vlády „jedna země, dva systémy“ pro řešení tchajwanské otázky obsahuje následující čtyři body:
1. Na světě je pouze jedná Čína, Tchajwan je neoddělitelné součástí Číny a Peking je hlavním městem Číny. Jde o základní kámen řešení tchajwanské otázky.
2. Na čínské pevnině se bude uplatňovat socialistický systém a na Tchajwanu zůstane kapitalistický systém. Oba systémy budou dlouhodobě existovat vedle sebe a společně se rozvíjet.
3. Tchajwan se stane zvláštním administrativním regionem Číny a od ostatních oblastí se bude odlišovat vysokým stupněm autonomie.
4. Vycházejíc ze současné situace, do sjednocení země bude čínská vláda podporovat ekonomickou spolupráci a další kontakty na základě vzájemného respektování a zájmu. Čína podporuje poštovné, obchodní a dopravní spojení mezi oběma stranami, aby vytvořila podmínky pro mírová sjednocení celé země.[2]
Dne 30. ledna 1995 čínský předseda Ťiang Ce-min předložil osmibodový návrh stimulování mírového sjednocení Číny:
1. Podporovat princip jedné Číny.
2. Nestavět se proti rozvoji kulturních a ekonomických vztahů Tchajwanu se zahraničím. Stavět se proti „rozšiřování mezinárodního životního prostoru“ Tchajwanu.
3. Uskutečnit mírová jednání o sjednocení země mezi pevninskou Čínou a Tchaj-wanem.
4. Snažit se realizovat mírové sjednocení, vyhnout se boji mezi Číňany.
5. Všestranně rozvíjet ekonomickou a obchodní spolupráci mezi oběma stranami Tchajwanského průlivu.
6. Lidé na obou stranách budou rozvíjet vynikající Čínské kulturní tradice.
7. Plně respektovat životní styl Tchajwančanů a chránit jejich legitimní práva.
8. Vítat tchajwanské představitele k návštěvě čínské pevniny s vhodným postavením a naopak také přijmout pozvání k návštěvě Tchajwanu. Mohlo by dojít k jednáním o státních záležitostech nebo k výměně názorů na další otázky. [3]

I přesto že v posledních letech došlo k jakémusi zlepšení ve vztazích mezi oběma zeměmi, a to především díky obchodní politice, nemyslím si, že by to do budoucna dávalo nějakou velkou naději na celkové urovnání. Čína totiž nikdy nepřipustí odtržení Tchajwanu jako samostatného státu (který má mimochodem i jiný politický režim, který mu právě Čína povolila) a na druhou stranu Tchajwan se nikdy definitivně nestane „součástí Číny“ a nepřistoupí na její politický režim, vždyť je i hospodářsky na tom mnohem lépe než Čína. Z tohoto důvody by měl akceptovat systém „jednoho státu, dvou systémů“, neboť alespoň ten mu zaručuje jakousi částečnou míru autonomie.

Citace:
[1] One country, two systems [online] [cit. 2009-12-19] www.china.org.cn

[2] Jedna země, dva systémy [online] [cit. 2009-12-19] www.mzv.cz/hongkong/cz/hongkong/politicke_usporadani/index.html

[3] Jedna země – dva systémy [online] [cit. 2009-12-19] glosy.info/rejstrik/jedna-zeme-dva-systemy/

Zdroje:
China News. [online]. [cit. 2009-12-19]. www.china.org.cn.

Generální konzulát České republiky v Hongkongu. [online]. [cit. 2009-12-19]. www.mzv.cz/hongkong/cz/hongkong/politicke_usporadani/index.html.

Tchaj-wan versus Čína. Mírové znovusjednocení?. [online]. [cit. 2009-12-19]. http://glosy.info/rejstrik/jedna-zeme-dva-systemy/.

One country, two systems. [online]. [cit. 2009-12-19]. www.info.gov.hk/info/sar5/e12.htm.

One country, two systems. [online]. [cit. 2009-12-19]. english.peopledaily.com.cn/dengxp/vol3/text/c1210.html.

Embassy of the PRC on Australia. [online]. [cit. 2009-12-19]. http://au.china-embassy.org/eng/.