Dalším náznakem zlepšování Čínsko-taiwanských vztahů se bezesporu stala první společná muzejní expozice, kde bude vystaveno mnoho unikátních děl z pevninské Číny. Výstava se připravovala tři čtvrtě roku, bude trvat tři měsíce a zapůjčeno bylo zhruba 37 věcí starých několik století. Tyto věci, například malby nebo porcelán, které patřily císaři Yongzenghovi z dynastie Čching v 18. století, budou vystaveny společně s dvěma stovkami exponátů z Taiwanu. Výstava je samozřejmě důležitá z důvody historického napětí mezi Taiwanem a Čínou a jejich společné historii.
Ke konci občanské války roku 1949 bylo zabaleno do beden přes 650 000 kusů porcelánu, kaligrafie, bronzu, obrazů a jiných významných exponátů mapující tisíce let čínské historie a odesláno uprchnuvší vládou na Taiwan, aby se toto historické dědictví nedostalo do rukou komunistům v Pekingu. Čínská lidová republika již dříve několikrát proklamovala, že tyto umělecké skvosty byly zcizeny a musejí být navráceny zpět do Pekingu. Na to Taiwanská vláda argumentuje tím, že zmiňované exponáty uchránila před bouřlivou kulturní revolucí Mao Ce-tunga. Dalších 1,5 milionů kusů starověkého umění pak zůstalo v Pekingu, převážně v Palace Museum.
O uskutečnění této výstavy se také výraznou měrou zasloužil prezident Čínské republiky na Taiwanu Ma Ying-jeou, po jehož zvolení v roce 2008 se Čínsko-taiwanské vztahy výrazně zlepšily. Ma Ying-jeou se zaměřuje na snížování napětí, navázání silných ekonomických a právě kulturních vazeb s pevninskou Čínou. Avšak na žádost Pekingu o zapůjčení Taiwanských historických exponátů reagovala vláda Čínské republiky negativně, z důvodu obavy o navrácení těchto exponátů zpět na Taiwan. I v případě této expozice ještě zbývá podepsat vzájemnou dohodu, ve které Peking přiznává vlastnictví těchto věcí Taiwanu, ale zároveň se ujišťuje, že budou po skončení výstavy navráceny.
Zatímco média v Čínské lidové republice mluví o této výstavě jako o znovusjednocení Čínského umění, obyvatelé na Taiwanu v tom vidí drobný politický podtext a berou výstavu hlavně jako příležitost spatřit co zůstalo po uprchnuvší vládě za dědictví a zároveň se přiučit něco o Čínské historii. Obě strany doufají, že spolupráce v této oblasti se bude prohlubovat a již nyní se vedou debaty o další eventuelní výstavě v příštích letech s tím, že by mohlo být zapůjčeno ještě více exponátů z Pekingu.
Zdroje:
BBC World News. [online]. [cit. 2009-10-27]. http://www.bbc.co.uk/.
Taiwan News. [online]. [cit. 2009-10-27]. http://www.taiwannews.com.tw/etn/index_en.php.
úterý 27. října 2009
neděle 18. října 2009
Historie Čínsko-taiwanských vztahů
Ještě před tím, než přistoupíme k samotné analýze Čínsko-taiwanských vztahů je nutné si ujasnit několik pojmů. Často se nesprávně ztotožňuje Čínská republika (Republic of China) na ostrově Taiwan s provincií Taiwan, kterou považuje za svou vláda Čínské lidové republiky (People’s republic of China) se sídlem v Pekingu. Každá vláda, jak ta Pekingská, tak i vláda Čínské republiky, jejíž sídlem je město Taipei, pak prohlašuje, že právě ona je jediným reprezentantem celé Číny.
Historie konfliktu začala ve své podstatě s koncem 2. světové války, kdy byl Taiwan navrácen Číně z područí poraženého Japonska. Ostrov patřil už od středověku Číně, která ho osídlila, avšak přišla o něj na dlouhých 50 let v Čínsko-japonské válce. V Číně byl od roku 1912 jedinou vládnoucí stranou Kuomintang (Čínská národní strana), jež byla chápána jako jediný nástupce císařské Číny, ačkoliv její kontrola celého čínského území byla spíše formální. Kuomintangská Čínská republika byla již od svého vzniku vláčena občanskými válkami a vnitřními rozpory, její zkorumpovanost a neschopnost provést důležité zemědělské reformy byly krom jiného příčinou prohry s komunistickými představiteli v 3. čínské občanské válce (1946-1949). Na jejím konci proto prchá kuomintangský režim na Taiwan, kde tímto vznikají dvě skupiny obyvatel. Kuomintangské elity, jejichž příhod znamenal v podstatě vojenský a hlavně politický převrat, který uvrhl druhou skupinu obyvatel, místní domorodé etnikum, do role podřízené vládě jedné strany. Tím také vzniká na Taiwanu totalitní režim, tak jak ho známe včetně přísné cenzury. Na druhou stranu zde nikdy nedošlo k úplnému zestátnění majetku ani k omezování náboženské svobody.[1]
Z mezinárodního hlediska byla všeobecně uznávaným představitelem celé Číny vláda Čínské republiky na Taiwanu, výjimku tvořilo snad jen Spojené království a některé komunistické země, zejména ruské satelity. To trvalo až do roku 1970, kdy v kontextu studené války přehodnotily Spojené státy americké svoji zahraniční politiku ve snaze získat strategického partnera vůči Rusku a celému komunistickému bloku. Roku 1971 pak Valné shromáždění a Rada bezpečnosti OSN vyloučilo Čínskou republiku z OSN, aby její místo zaujala Čínská lidová republika. Čínská republika tedy od této chvíle nebyla pod patronátem USA a vláda Kuomintangu si začala uvědomovat nutnost reforem k zajištění fungujícího a životaschopného systému. Ve spojitosti s reformami na pevninské Číně a uvolnění obou režimů se pomalu začala rodit úrodná půda pro prohlubování Čínsko-taiwanských vztahů. Vláda Čínské republiky začala navazovat první obchodní styky s pevninskou Čínou a umožnila Taiwancům například volně vycestovat. V souvislostí s touto demokratizací a také generační obměnou obyvatelstva na Taiwanu se velmi zlepšily i vztahy mezi rodilými Taiwanci a zhruba 2 milionů obyvatel představující uprchnuvší vládu Kuomintangu.
Vztahy mezi Pekingem a městem Taipei se zlepšovaly až do poloviny 90. let, kdy se Čínská lidová republika pokusila aplikovat na Taiwan známý model „Jedna země, dva systémy“. Tento model spočívá v tom, že Čínská lidová republika povolila zřízení kapitalistického ekonomického systému, přičemž ona sama zůstala u svého řekněme socialisticky tržního systému. Dále Peking zaručoval ponechání vlastní vlády, armády a například právo rozhodovat o vlastních ekonomických či finančních záležitostech. Avšak to co fungovalo u Hong-kongu a Macau odmítl prezident Čínské republiky v roce 1995 a tím zapříčinil radikální zhoršení Čínsko-taiwanských vztahů. To vyústilo až k odpálení raket Čínskou lidovou republikou poblíž Taiwanu.
Současné specifické postavení Taiwanu v rámci Číny, ale i mezinárodních vztahů se tedy jeví jako nejpřijatelnější řešení. Podíváme-li se na veřejné mínění Taiwanského obyvatelstva, více než jeho polovina si přeje zachování současného statusu quo. Pro obě krajní řešení, tedy znovusjednocení s Čínou a vyhlášení úplné nezávislosti je pak zbytek obyvatel, přičemž polovina si přeje sjednocení a polovina úplnou nezávislost. Její vyhlášení se však jeví jako velmi nereálné, jelikož naráží pochopitelně na nesouhlas Číny, která nejednou proklamovala použití ozbrojených sil v případě vyhlášení úplné nezávislosti. To by pro Čínskou republiku znamenalo jistou prohru, jelikož nemá prakticky žádného spojence, jako tomu bylo v případě spojených států v období po Korejské válce. Ačkoliv například Bill Clinton prohlásil v roce 1998, že USA nepodporuje nezávislost Čínské republiky, stále přetrvávají mezi Spojenými státy a Taiwanem vřelé vztahy z 50. let, což potvrzuje i fakt, že USA dodnes dodává zbraně pro Taiwan.
Zajímavou otázkou se jeví i postavení Čínské republiky na mezinárodním poli. V současné době udržuje oficiální diplomatické styky s 23 vesměs malými a ostrovními státy, které ji uznávají jako suveréní stát. Z evropských států je to pouze Vatikán (Do roku 2001 i Makedonie).[2] Česká republika spolupracuje s Taiwanem pouze na úrovni mezinárodních nevládních organizací. Alfou a omegou se pro Čínskou republiku stalo členství v Organizaci spojených národů. Již mnohokrát podávala vláda Čínské republiky písemný návrh na přijetí mezi členy OSN, avšak nikdy neuspěla, což je zapříčiněno mimo jiné i právem veta Čínské lidové republiky. Mezi hlavní argumenty Čínské republiky patří například tvrzení, že pokud chce někdo navštívit Taiwan, nežádá o vízum Peking, nýbrž Taipei. Ačkoliv se roku 2003 zasadilo 15 převážně menších států o to, aby byla Čínská republika přijata do OSN, nejeví se ani do budoucna její přijetí jako reálné, Taiwan je si toho vědom, ale alespoň jako symbolický akt předkládá stále nové návrhy na přijetí, přičemž se o to pokoušel pod mnoha různými názvy.[3] Kromě OSN je však Čínská republika od roku 2001 plnoprávným členem Světové obchodní organizace. To se dá považovat za počátek nových obchodních vztahů, což je primární pro rozvinutou ekonomiku Taiwanu ohledně vztahu s pevninskou Čínou. Čínská republika také usiluje o členství například ve Světové zdravotnické organizace, to ovšem přímo souvisí s členstvím v OSN. Čínská republika je tedy aktivní spíše na poli mezinárodních nevládních organizací, její členství můžeme zaznamenat zhruba u tisícovky takových organizací. Přímo mezi Taiwanem a Čínou pak existují dvě nevládní organizace, na Taiwanské straně je to „Nadace pro výměnu přes Taiwanskou úžinu“ (SEF) a na straně Čínské pak „Asociace pro vztahy přes Taiwanskou úžinu“.
Do budoucna se jako nejpravděpodobnější tedy jeví zachování statusu quo. Těžko se dá předpokládat, že by se Taiwan veřejně prohlásil za nezávislý stát z výše uvedených důvodů. Na jednu stranu můžeme pozorovat celkem intenzivní sbližování s Čínou v ekonomické sféře, což prospívá oběma stranám a na druhé s každou generací čím dál tím větší pocity nacionalismu na Taiwanu a odmítavý postoj jejich obyvatel ke všemu, co je s pevninskou Čínou spojené. Dodnes se vláda na Taiwanu prohlašuje za reprezentanta celé Číny, avšak nechybí jí racionální pohled na věc a uvědomění si současné situace v očích celého světa. Pravdou tak zůstává, že postavení Čínské republiky na Taiwanu je postavením velmi specifickým, jenž nemá v celém světě odpovídající ekvivalent.
Citace:
[1] Ministry of Foreign Affairs Republic od China. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mofa.gov.tw/webapp/mp?mp=6.
[2] Mainland Affairs council. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mac.gov.tw/mp.asp?mp=3.
[3] Taiwan Security Research. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.taiwansecurity.org/.
Zdroje:
Ministry of Foreign Affairs Republic od China. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mofa.gov.tw/webapp/mp?mp=6.
Mainland Affairs council. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mac.gov.tw/mp.asp?mp=3.
Taiwan Security Research. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.taiwansecurity.org/.
Historie konfliktu začala ve své podstatě s koncem 2. světové války, kdy byl Taiwan navrácen Číně z područí poraženého Japonska. Ostrov patřil už od středověku Číně, která ho osídlila, avšak přišla o něj na dlouhých 50 let v Čínsko-japonské válce. V Číně byl od roku 1912 jedinou vládnoucí stranou Kuomintang (Čínská národní strana), jež byla chápána jako jediný nástupce císařské Číny, ačkoliv její kontrola celého čínského území byla spíše formální. Kuomintangská Čínská republika byla již od svého vzniku vláčena občanskými válkami a vnitřními rozpory, její zkorumpovanost a neschopnost provést důležité zemědělské reformy byly krom jiného příčinou prohry s komunistickými představiteli v 3. čínské občanské válce (1946-1949). Na jejím konci proto prchá kuomintangský režim na Taiwan, kde tímto vznikají dvě skupiny obyvatel. Kuomintangské elity, jejichž příhod znamenal v podstatě vojenský a hlavně politický převrat, který uvrhl druhou skupinu obyvatel, místní domorodé etnikum, do role podřízené vládě jedné strany. Tím také vzniká na Taiwanu totalitní režim, tak jak ho známe včetně přísné cenzury. Na druhou stranu zde nikdy nedošlo k úplnému zestátnění majetku ani k omezování náboženské svobody.[1]
Z mezinárodního hlediska byla všeobecně uznávaným představitelem celé Číny vláda Čínské republiky na Taiwanu, výjimku tvořilo snad jen Spojené království a některé komunistické země, zejména ruské satelity. To trvalo až do roku 1970, kdy v kontextu studené války přehodnotily Spojené státy americké svoji zahraniční politiku ve snaze získat strategického partnera vůči Rusku a celému komunistickému bloku. Roku 1971 pak Valné shromáždění a Rada bezpečnosti OSN vyloučilo Čínskou republiku z OSN, aby její místo zaujala Čínská lidová republika. Čínská republika tedy od této chvíle nebyla pod patronátem USA a vláda Kuomintangu si začala uvědomovat nutnost reforem k zajištění fungujícího a životaschopného systému. Ve spojitosti s reformami na pevninské Číně a uvolnění obou režimů se pomalu začala rodit úrodná půda pro prohlubování Čínsko-taiwanských vztahů. Vláda Čínské republiky začala navazovat první obchodní styky s pevninskou Čínou a umožnila Taiwancům například volně vycestovat. V souvislostí s touto demokratizací a také generační obměnou obyvatelstva na Taiwanu se velmi zlepšily i vztahy mezi rodilými Taiwanci a zhruba 2 milionů obyvatel představující uprchnuvší vládu Kuomintangu.
Vztahy mezi Pekingem a městem Taipei se zlepšovaly až do poloviny 90. let, kdy se Čínská lidová republika pokusila aplikovat na Taiwan známý model „Jedna země, dva systémy“. Tento model spočívá v tom, že Čínská lidová republika povolila zřízení kapitalistického ekonomického systému, přičemž ona sama zůstala u svého řekněme socialisticky tržního systému. Dále Peking zaručoval ponechání vlastní vlády, armády a například právo rozhodovat o vlastních ekonomických či finančních záležitostech. Avšak to co fungovalo u Hong-kongu a Macau odmítl prezident Čínské republiky v roce 1995 a tím zapříčinil radikální zhoršení Čínsko-taiwanských vztahů. To vyústilo až k odpálení raket Čínskou lidovou republikou poblíž Taiwanu.
Současné specifické postavení Taiwanu v rámci Číny, ale i mezinárodních vztahů se tedy jeví jako nejpřijatelnější řešení. Podíváme-li se na veřejné mínění Taiwanského obyvatelstva, více než jeho polovina si přeje zachování současného statusu quo. Pro obě krajní řešení, tedy znovusjednocení s Čínou a vyhlášení úplné nezávislosti je pak zbytek obyvatel, přičemž polovina si přeje sjednocení a polovina úplnou nezávislost. Její vyhlášení se však jeví jako velmi nereálné, jelikož naráží pochopitelně na nesouhlas Číny, která nejednou proklamovala použití ozbrojených sil v případě vyhlášení úplné nezávislosti. To by pro Čínskou republiku znamenalo jistou prohru, jelikož nemá prakticky žádného spojence, jako tomu bylo v případě spojených států v období po Korejské válce. Ačkoliv například Bill Clinton prohlásil v roce 1998, že USA nepodporuje nezávislost Čínské republiky, stále přetrvávají mezi Spojenými státy a Taiwanem vřelé vztahy z 50. let, což potvrzuje i fakt, že USA dodnes dodává zbraně pro Taiwan.
Zajímavou otázkou se jeví i postavení Čínské republiky na mezinárodním poli. V současné době udržuje oficiální diplomatické styky s 23 vesměs malými a ostrovními státy, které ji uznávají jako suveréní stát. Z evropských států je to pouze Vatikán (Do roku 2001 i Makedonie).[2] Česká republika spolupracuje s Taiwanem pouze na úrovni mezinárodních nevládních organizací. Alfou a omegou se pro Čínskou republiku stalo členství v Organizaci spojených národů. Již mnohokrát podávala vláda Čínské republiky písemný návrh na přijetí mezi členy OSN, avšak nikdy neuspěla, což je zapříčiněno mimo jiné i právem veta Čínské lidové republiky. Mezi hlavní argumenty Čínské republiky patří například tvrzení, že pokud chce někdo navštívit Taiwan, nežádá o vízum Peking, nýbrž Taipei. Ačkoliv se roku 2003 zasadilo 15 převážně menších států o to, aby byla Čínská republika přijata do OSN, nejeví se ani do budoucna její přijetí jako reálné, Taiwan je si toho vědom, ale alespoň jako symbolický akt předkládá stále nové návrhy na přijetí, přičemž se o to pokoušel pod mnoha různými názvy.[3] Kromě OSN je však Čínská republika od roku 2001 plnoprávným členem Světové obchodní organizace. To se dá považovat za počátek nových obchodních vztahů, což je primární pro rozvinutou ekonomiku Taiwanu ohledně vztahu s pevninskou Čínou. Čínská republika také usiluje o členství například ve Světové zdravotnické organizace, to ovšem přímo souvisí s členstvím v OSN. Čínská republika je tedy aktivní spíše na poli mezinárodních nevládních organizací, její členství můžeme zaznamenat zhruba u tisícovky takových organizací. Přímo mezi Taiwanem a Čínou pak existují dvě nevládní organizace, na Taiwanské straně je to „Nadace pro výměnu přes Taiwanskou úžinu“ (SEF) a na straně Čínské pak „Asociace pro vztahy přes Taiwanskou úžinu“.
Do budoucna se jako nejpravděpodobnější tedy jeví zachování statusu quo. Těžko se dá předpokládat, že by se Taiwan veřejně prohlásil za nezávislý stát z výše uvedených důvodů. Na jednu stranu můžeme pozorovat celkem intenzivní sbližování s Čínou v ekonomické sféře, což prospívá oběma stranám a na druhé s každou generací čím dál tím větší pocity nacionalismu na Taiwanu a odmítavý postoj jejich obyvatel ke všemu, co je s pevninskou Čínou spojené. Dodnes se vláda na Taiwanu prohlašuje za reprezentanta celé Číny, avšak nechybí jí racionální pohled na věc a uvědomění si současné situace v očích celého světa. Pravdou tak zůstává, že postavení Čínské republiky na Taiwanu je postavením velmi specifickým, jenž nemá v celém světě odpovídající ekvivalent.
Citace:
[1] Ministry of Foreign Affairs Republic od China. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mofa.gov.tw/webapp/mp?mp=6.
[2] Mainland Affairs council. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mac.gov.tw/mp.asp?mp=3.
[3] Taiwan Security Research. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.taiwansecurity.org/.
Zdroje:
Ministry of Foreign Affairs Republic od China. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mofa.gov.tw/webapp/mp?mp=6.
Mainland Affairs council. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.mac.gov.tw/mp.asp?mp=3.
Taiwan Security Research. [online]. [cit. 2009-10-18]. http://www.taiwansecurity.org/.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)